Tušť u Suchdola nad Lužnicí, Hluboká nad Vltavou, Hlavňov na Táborsku, České Budějovice. Místa, která na první pohled nemají nic společného. Spojují je však osudy lidí pronásledovaných v prvních dnech svobody po druhé světové válce i dohady kolem jejich smrti. Byli popraveni? A kým?
Českobudějovicko
Podle historika a archiváře Daniela Kováře jsou na Budějovicku známá dvě místa masových hrobů, kde byli pohřbeni po druhé světové válce němečtí vojáci a civilisté. Hřbitov sv. Otýlie v Budějovicích a pozemek před starým židovským hřbitovem u Hluboké nad Vltavou. Z druhého místa exhumoval těla v roce 1994 Německý spolek pro válečné hroby. Podle dokumentů to byly ostatky dvaatřiceti mladých Němců, členů Hitlerjugend, zajatých Rudou armádou.
Pamětníci na Hlubocku si dodnes vyprávějí o tom, že vojáky nepostříleli Rusové, ale skupina mstitelů z řad místních obyvatel. Dokonce po vyhlášení příměří a kapitulaci Německa. Podle pamětníka, který chce zůstat v anonymitě, nosil jeden z popravčích boty sundané zastřelenému Němci ještě několik let po válce. Poloha bývalého masového hrobu před hřbitovní zdí není označená a před patnácti lety nevyvolala akce žádnou větší mediální pozornost.
Masový hrob německých civilistů na hřbitově sv. Otýlie v Budějovicích připomíná balvan s nápisy. Je vzdálený jen kousek od pamětní desky určené neznámým vojínům a osvoboditelům. Před patnácti lety označila místo tehdejší Informační kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Českých Budějovicích.
V době osazování pomníku se objevily informace, že jsou pod ním hromadné hroby až stovek lidí z internačního tábora. V něm po konci války čekali budějovičtí Němci na odsun. Podle tehdejšího vedoucího sudetoněmecké kanceláře Filipa Groulíka některé německé civilisty zastřelili Češi přímo před vykopaným hrobem. Popravy by potvrdila exhumace ostatků. Radnice se ale dohodla se Sudetoněmeckým krajanským sdružením, že nic podnikat nebudou a za příkořím udělají tlustou čáru. Odkrývání hrobů by navíc znamenalo likvidaci desítek kolumbárií s urnami, které na místě masového hrobu stojí. „Důkazy o tom, že se na hřbitově popravovalo, nejsou,“ podotkl Kovář. V budějovickém internačním táboře, který stál v dnešním policejním areálu na Plavské, umírali hromadně Němci na infekční nemoci, mnozí spáchali sebevraždu.
Tušť u Suchdola
Ze sklepa školy vyšel podivný průvod. Lidi držel pohromadě provaz. Krváceli, jen těžce šli na mrchoviště. Pár kluků tam vykopalo díru v zemi. Předtím jim starší řekli, že tam budou střílet koně. Umřít mělo šestnáct lidí. A čtrnáct jich skutečně skončilo v jámě. Někteří se ještě polomrtví drali ven, ale neměli šanci, přihlížející je mlátili rýči a lopatami.
Hrůzné divadlo zažila Tušť u Suchdola nad Lužnicí v květnu 1945. Zavraždění byli lidé, kteří se před válkou přihlásili k německé národnosti, vrahové uvědomělí Češi s chutí trestat. Přestože termíny Čech nebo Němec nehrály v Tušti nikdy velkou roli, skončilo v jámě dvanáct mužů a dvě ženy.
Tušťský masakr vykresluje dobu, kdy zemi začali opouštět Němci, nad událostmi divokého odsunu ale vyčnívá. Třeba v Nových Hradech, jen kousek odtud, by si nikdo německy mluvící sousedy střílet nedovolil. „U nás odsun neprovázelo násilí,“ potvrzuje novohradský starosta a historik Vladimír Hokr.
Jenže Tušť byla vždycky jiná. Dřív to byl Schwarzbach a hlavně, obec patřila dlouhá staletí pod Dolní Rakousy. K Československu připadla s částí území nazývanou Vitorazsko až v roce 1920. Euforie trvala jen chvíli, místní začali brzy chápat, že se jim za Rakouska žilo líp, na neúrodnou půdu jim zemská pokladna Dolních Rakous posílala dotace.
Nevěděli, čí jsou. „Zdejší starousedlé obyvatelstvo nebyli ani Češi, ani Čechoslováci, ani Němci, byli to Rakušané. Ti lidé zkrátka nemysleli nacionalisticky, ale patrioticky. Ať už měli mateřskou řeč českou, nebo německou, přičemž v Tušti převažovala čeština, považovali sami sebe za Rakušany. Analogii nalezneme dodnes ve Švýcarsku,“ vysvětluje místní historik a učitel Jiří Oesterreicher.
Podle dalšího odborníka, Jána Mlynárika, byli pro československý stát Vitorazané od počátku nežádoucí, chudí příbuzní, nemilované děti. „Úředníci nad zaostalými Vitorazany, kteří neuměli pořádně česky a promlouvali na ně dialektem, ohrnovali nos,“ poznamenává Mlynárik, který o událostech v česko-rakouském pohraničí napsal knihu Tragédie Vitorazska 1945–1953, Poprava v Tušti.
Zdejší lidé propadali nostalgii a skepsi. Koncem třicátých let měla řada z nich jasno: chceme zpátky k Rakousku. Věřili, že se budou mít lépe. Československu stejně neodpustili hanebné označení Tušť, který podle nich znamenal černotu a špinavost. A tak tu lidé v roce 1938 hlasovali, jestli obec připojí k Říši, nebo k druhé (pomnichovské) republice. Kupodivu zvítězila druhá varianta.
„Tak jako se čeští nacionálně myslící úředníci pohoršovali, že je v červenci roku 1920 nikdo ze starousedlíků příliš nevítal, nemohli Němci pochopit, že pro zdejší obyvatelstvo není rasa a národ hlavním kritériem. Lidé tu zkrátka byli jiní,“ objasňuje Oesterreicher.
A drželi spolu. Gestapo v českém Vitorazsku nenašlo konfidenty, sousedé neudávali sousedy. Násilí sem vtrhlo až v divokých květnových dnech roku 1945. Symbolizuje ho trojice mužů: Václav Maxa, Vladimír Hobza a František Říha. Podle Mlynárika byl ten první šílenec, který chtěl vstoupit do dějin velkými procesy. Druhý vpadl se svými partyzány na Vitorazsko a likvidoval původní obyvatele: vyháněl, vraždil. Třetí stál u jámy a místo koní do ní házel své sousedy.
Na večer 24. května 1945 svolal Václav Maxa lidový soud. Tribunál se proti němu postavil, soudcové tvrdili, že se jejich spoluobčané proti ničemu neprovinili. „Maxa bouchnul do stolu a hlasitě ostatním vyhrožoval, že kdo se záměrem zajištěné občany popravit nesouhlasí, půjde s nimi,“ vzpomínal později František Němec, také podepsaný na rozsudcích.
Soud poslal na smrt šestnáct lidí, dva utekli. František Říha během střelby vykřikoval na odsouzené a vyčítal jim, jak se dříve chovali. „Paní Vlčkové, popravené jako poslední, vytýkal, že byla zlá na svého otce, že se s ním hádala. Takže rodinné rozpory zdůvodňovaly popravu člověka,“ upozorňuje Mlynárik.
Jiří Oesterreicher tvrdí, že se popravení provinili jen tím, že před válkou požadovali nápravu věcí, tedy opětné připojení Vitorazska k Rakousku. „Pokud vím, neexistují žádná svědectví, že by mezi popravenými byli aktivní nacisté,“ dodává.
Písek
Jak vojáci v pozoru stojí na vojenském hřbitově nedaleko Písku bílé kříže. Pochovaní jsou tam muži různých vyznání i národností. Za zdmi hřbitova leží těla německých vojáků, kteří zahynuli v píseckých zajateckých táborech v květnu 1945. „Bylo to několik set mužů. Vedle nich pak zakopali těla asi dvou desítek kolaborantů, odsouzených a popravených v Písku mimořádným lidovým soudem v letech 1945 až 1947,“ říká ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek. Přesné informace o tom, kolik vojáků na hřbitově leží, se prý rozcházejí. Orientačně by mohlo jít o pět set mužů. Těla postupně vyzdvihli. Německé vojáky podle Práška exhumovali na podzim roku 1994. Pochovaní jsou na vojenském hřbitově v Chebu.
Hlavňov u Tábora
Vojáci poražené německé armády se snažili uniknout z Československa, které ještě donedávna okupovali. Na začátku května 1945 prchali i přes Hlavňov na Táborsku.
„Po lesích se trousily zbytky Němců. Po cestě přišli tři mladíci ke kapličce,“ vzpomíná dnes třiaosmdesátiletý obyvatel vesnice, který si nepřál zveřejnit jméno.
Ukazuje k chalupě, kde skupinka požádala o chleba. „Ať už jim tam něco dali, nebo ne, s ostatními je sebrali a vedli k Budislavi,“ vypráví pamětník, tehdy ještě kluk.
Podle něj ještě v té době platilo nařízení, že i civilista může zastřelit vojáka v německé uniformě. Tento osud zasáhl i uprchlíky v Hlavňově.
Vytušili úmysl místních. Před hrozící popravou si jeden z nich klekl na kolena, sňal zřejmě prstýnek z ruky a nabízel ho za ponechání života. „Prosil, aby je nestříleli. Ale každý z nich zastřelil jednoho. Potom je zahrabali,“ říká stařec. Místo se pak změnilo při zakládání zemědělského družstva. Poražení stromů a nahrnutí půdy zahladilo stopy. „Tři kostry tam ale rozhodně musí být. Jen už je asi těžko někdo najde,“ uzavírá muž.
