Ze čtyř pater bývalého vězení se ozývá srdceryvný křik, sténání a skřípání. V kobkách se bolestí „kroutí“ figuríny v životní velikosti při různých způsobem mučení.
Prostory hradu Loket, kde podezřelí čelili útrpnému právu Š tedy mučení s přesně vymezeným postupem, jsou určitě nejpůsobivější částí jeho expozice. Palečnice, španělská bota, skřipec, železná panna. Kdo by neznal hrozivé nástroje středověkého mučení? Skoro každý si vzpomene na mrazivý zážitek z českého filmu Otakara Vávry podle stejnojmenného románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice.
Zvláště ve středověku našly uplatnění místnosti s přiléhavým označením mučírny. Většinou se nacházely v podzemí, aby nebyl slyšet nářek.
Užívání tortury při výslechu vězňů a získávání důkazů bylo na světě na přelomu středověku až novověku dost rozšířené.
V různých zemích a dobách byla pojímána různě. Někde se jednalo o několikastupňový proces, kde maximální použitelný stupeň mučení závisel na provinění a získaných důkazech, který nesměl končit zraněními trvalého charakteru, jinde měli mučitelé volné ruce.
V evropském právu se masivně prosadilo mučení v rámci změny trestního řízení na inkviziční, například původní zvykové germánské právo mučení neznalo a do trestního řízení se dostalo až recepcí římského práva. Ačkoliv se pravidla mučení měnila, lze obecně říci, že k útrpnému právu se mohlo přistoupit jen na základě významných důkazů. Pak už byly i možnosti kata prakticky neomezené. Musel jen dbát na to, aby mučený nezemřel nebo aby pod tíhou útrap nezešílel či nespáchal sebevraždu. Důležitou regulací pro útrpné právo byl trestní zákoník Constitutio criminalis Carolina vydaný v roce 1532 císařem Karlem V., který užívání mučení spíše zmírňoval.
Ač bylo obvykle požadováno, aby bylo přiznání potvrzeno po skončení mučení a jedině takto „nevynucené“ mělo hodnotu, nedokázalo se zabránit nepravdivým doznáním.
Mučený nejenže trpěl, ale také mučením ztrácel čest, což s sebou neslo právní důsledky a zejména u významnějších osob mohl být prostý trest smrti přijatelnější. Proto se v 18. a nejpozději v první polovině 19. století začalo od užívání útrpného práva upouštět. Záleželo také na tom, kdo před soudem stanul.
U šlechticů, měšťanů či církevních osob se k mučení přistupovalo jen zřídka, mnohem častěji u bezectných a nemajetných lidí.
Otevírací doba
* Denně v listopadu až březnu od 9.00 do 15.30.
* V dubnu až říjnu 9.00 až 16.30.
* Třičtvrtěhodinová prohlídka s průvodcem (česky, rusky, německy, anglicky) stojí 90 korun, děti a studenti zaplatí 60, důchodci 75 korun.
Jak se mučilo
* Mučení se dělilo do dvou kategorií.
* První byla ta mučení, která mohla člověka zničit a nenávratně poškodit či zmrzačit, jako byly palečnice nebo skřipec.
* Druhá působila pouze silnou bolest, ale nemohla člověku vážně ublížit.
K mučení lidé používali následující nástroje:
Palečnice k drcení palců na rukou.
Španělská bota byl železný obal na lýtko opatřený zevnitř hroty, které se zarývaly do nohou při uzavírání obalu.
Skřipec čili žebřík sloužil k bolestivému napínání mučeného.
Železná panna byl dřevěný či železný „sarkofág“, který těsně obepínal těla a měl uvnitř hroty.
Bič k mrskání.
