Zatímco Jára Cimrman dobyl Severní pól s Čechem Karlem Němcem už před více než stoletím, letos dobývalo opačný pól zeměkoule jedenáct členů expedice z Masarykovy univerzity Brno. Na Antarktidu se dostali po dvou dnech v letadlech a desetidenní plavbě ledoborcem.
Výprava byla podle polárníků úspěšná. „Především to byla expedice, které mimořádně přálo počasí, takže všechny odborné týmy, které se jí zúčastnily, udělaly všechny plánované práce v terénu, a to často i ve velmi vzdálených lokalitách od domovské stanice J. G. Mendela,“ vrací se ve vzpomínkách na výpravu její hlavní člen profesor Miloš Barták.
Právě počasí patřilo mezi největší klady expedice. Neobvykle často totiž svítilo slunce. Počet polních stanových táborů byl proto největší za několik posledních let. To se odrazilo v množství získaných výsledků a odebraných vzorků. Paleontologové kupříkladu našli vzácné zkamenělé kostry živočišných hub, jejichž stáří odhadují na devadesát milionů let.
K těm největším komplikacím, s nimiž se museli polárníci smířit, byla rostoucí závislost některých členů výpravy na chilské pochoutce zvané Dulce de lece. „Jde o sladkou pastu s chutí salka a karamelu, která se da jíst buď samotná nebo s chlebem či ovesnou kaší. Někteří ji jedli denně, jiní několikrát týdně a bylo málo těch, kdo ji odmítali jíst vůbec. V České republice bohužel není k sehnání,“ tvrdí nejmladší člen expedice, čtyřiadvacetiletý Tomáš Jagoš.
Poměrně ojedinělá byla i společnost, kterou polárníkům dělali lachtani. I na tlustokožce je totiž počátkem roku na pátém největším kontinentu světa zima. „Výjimka potvrdila pravidlo a pobřeží poblíž stanice ožilo v druhé polovině února množstvím těchto mořských savců. Většinou odpočívali na ledu, ale dělali nám také společnost při úklidu v areálu stanice,“ popisuje Barták hemžení zvířat na Antarktidě. Některé lachtany, jejichž kůži obalil sněhový poprašek, ani nebylo vidět. Proto se dostávali polárníci do vtipných situací, když o ně omylem zakopli.
O jeden z nejvtipnějších momentů výpravy se ale postaral jeden z méně zkušených členů expedice, když šel do vzdálenější zátoky stáhnout do počítače data meteorologické stanice. „Nikdy tam před tím nebyl a stanici nějakou dobu hledal. Když ji konečně našel, data se mu nepodařila stáhnout, protože nepasovaly propojovací kabely. Po příjezdu s prázdnou se klimatologům omlouval za neúspěch, aby vzápětí vyšlo najevo, že se nepokoušel stáhnout data z české, ale z argentinské stanice, která se tam nově objevila,“ říká Jagoš s úsměvem.
Humor na chladném kontinentu je vpravdě svérázný a jadrný i podle vyprávění správce stanice Pavla Kaplera. „Nálada mezi členy výpravy byla skvělá a dělali jsme si legraci naprosto ze všeho. Čím hůře, tím lépe, tak by se dala charakterizovat podstata pravého polárnického humoru. Asi byste nevěřili, kolik legrace se dá zažít při několikadenní plavbě přes rozbouřený Drakeův průliv, když všechny kolem trápí mořská nemoc,“ vzpomíná Kapler na chvíle, kdy humor kořenil situace, které nebyly vždy k smíchu.
Za nejvtipnější moment ale Kapler považuje chvíli, kdy s kolegou paleontologem dorazili na místo, kde měli týden provádět terénní výzkum a spát ve stanu. „Zjistili jsme však, že máme všechno mimo toaletního papíru. Když dodám, že Antarktida není zrovna místem, které se zelená lopuchy, a že naši kolegové ze základny, když jsme jim tu novinku oznámili, nemohli smíchy mluvit deset minut do vysílačky,“ říká správce stanice.
Naopak nejsmutnější byl pro všechny návrat do České republiky. A to nejen proto, že více než dvouměsíční výprava skončila. Radost totiž polárníkům zkalily zprávy z Japonska, které postihla přírodní katastrofa. „Právě po období stráveném na kontinentu, který dokáže být za extrémního počasí velmi nebezpečný, jsme byli mimořádně vnímaví k obrovskému rozsahu katastrofy a lidského neštěstí, kterým musí čelit lidé v Japonsku. Cítíme s nimi,“ uzavírá Barták vzpomínání na výpravu do země ledu a sněhu.
