Dvacet let dnes uplynulo od premiéry snímku režiséra Davida Ondříčka a scenáristy Petra Zelenky Samotáři, který svým úspěchem výrazně pomohl v kariéře hned několika jeho aktérům. Mezi nimi i Ivanu Trojanovi – dnes jeden z nejpopulárnějších českých herců tehdy v hořké komedii debutoval. „Samotáři jsou chytrá komedie a humor je vždycky přidaná hodnota. A je to dobrý film, jak asi dokazuje i to, že se o něm i po dvaceti letech mluví,“ říká.
Samotáři jsou považovaní za generační výpověď. Souhlasíte, nebo čas ukázal, že zachytil i obecně platné věci?
Určitě tam najdete věci, které platí pořád. Třeba naše neschopnost udržet si vztahy se netýká jen mladého věku. Generační výpověď to svým způsobem je taky. Nicméně takový Bohdan Sláma ji viděl jinak, dokonce si myslím, že v Divokých včelách si ze Samotářů trochu dělá legraci. Samotáři nabízejí pohled Petra Zelenky a Davida Ondříčka.
Proč Samotáři tak zarezonovali, že slavíme dvacet let od jejich premiéry?
Právě proto, že je napsal Petr Zelenka a režíroval David Ondříček. Samotáři jsou chytrá komedie a humor je vždycky přidaná hodnota. A je to dobrý film, jak asi dokazuje i to, že se o něm i po dvaceti letech mluví.
Vy jste v Samotářích filmově debutoval, a to v roli neurotického ženatého doktora obsesivně zamilovaného do jiné ženy. Jak jste se vyhnul tomu, abyste se po tomto úspěchu nedostal do škatulky podivína?
Tendence nadefinovat mě do této pozice existovala. Ale hned můj druhý film byli Smradi Zdeňka Tyce a tam jsem hrál obyčejného otce od rodiny. Dokonce jsem tenkrát zvažoval, jestli tu nabídku přijmu, protože mi ta role přišla tak obyčejná, až jsem si říkal, co s ní? Sám jsem se pak zastyděl, když jsem pochopil, že její největší síla je právě v té obyčejnosti.
Zároveň v té době měly v televizi premiéru Četnické humoresky a tam jsem hrál zase někoho úplně jiného. Během asi dvou let jsem se i díky vlastní snaze ukázal v tak rozmanitých rolích, že se mi podařilo se škatulce vyhnout.
S Davidem Ondříčkem jste po Samotářích natočil další dva filmy. Změnil se během té doby jako režisér?
Řekl bych, že jeho režie se vyvíjí umělečtějším směrem. Na film Ve stínu si pozval polského kameramana Adama Sikoru a v obrazové výpovědi se posunul dál než u předchozích snímků.
Spolupráce s Davidem mi vyhovuje, protože mi dává možnost se vyjádřit ke scénáři a skrze něj pracovat na své roli. Když David s Jirkou Macháčkem psali Jedna ruka netleská, v určité fázi se dostali do slepé uličky a oslovili mě, jestli bych se na tom scénáři nepodílel taky.
Rád jsem tu nabídku přijal, možnost ovlivňovat scénář mě zajímá. Pro mě je vždycky důležitá fáze před natáčením, kdy si řekneme, co jak má být, co od filmu chceme, co se chce ode mě. Aby na place zůstal jen tvůrčí proces hledání toho nejlepšího. David se chová přátelsky a vytváří atmosféru, v níž je radost pracovat.
Důležité bylo, že díky Samotářům jsme se s Davidem i Petrem skamarádil a ta kamarádství vyústila v potřebu udělat spolu další filmy.
Mimochodem moc se neví, že s Petrem Zelenkou jsem hned po Samotářích natočil pro německou televizi, která dávala příležitost mladým režisérům, jeden díl ze série Erotic Tales. I náš příběh byl lehce erotický, ale vkusně. Tam jsem hrál taky podivína, kouzelníka, jemuž se dějí divné věci. Má to asi půl hodiny, říkáme tomu mejdanový film.
Pamatujete si, jak jste prožíval své první natáčení? Byl jste víc nervózní než dneska?
Já jsem nervózní před každým filmem. Myslel jsem si, že to s léty bude lepší, ale není. U Samotářů došlo k paradoxní situaci. David Ondříček nevěděl, že jsem točil Četnické humoresky a už rok jsem zvyklý stát před kamerou. Bál se mě vlastně i obsadit, jeho výběr trval neuvěřitelně dlouho. Bylo mu podezřelé, že mě do té doby ještě nikdo do filmu neobsadil.
Ale já byl na Samotáře připravený. Petr Zelenka je napsal tak, že má role měla vývoj, určitou psychopatickou rovinu, bylo tam co hrát. A vzhledem k tomu, že už jsem pár let působil v Dejvickém divadle, uměl jsem na rolích pracovat. Jen jsem musel svůj projev zcivilnit pro kameru.
Natáčení pak bylo velmi příjemné. Díky Davidovi jsem se v jeho průběhu dostával do klidu a cítil jsem, že své roli nějak rozumím a vím, kudy ji mám vést.
Agnieszka Hollandová tvrdí, že máte tendenci své postavy obhajovat a že Vás musela trochu přesvědčovat, aby váš hrdina z jejího nového filmu Šarlatán Jan Mikolášek nebyl moc pozitivní. Obhajoval jste i asociály jako doktora ze Samotářů?
Jeho jsem vylepšovat nechtěl, spíš naopak. Jinak nepopírám, že mám, jako asi drtivá většina herců, tendenci své postavy vylepšovat. Ale u Mikoláška jsem měl strach, aby mu nebylo naloženo negativních věcí příliš a aby v půlce příběhu diváci tohoto člověka, přes kterého je vše vyprávěné, neopustili.
V Šarlatánovi jste poprvé hrál jednu postavu během několika dekád jejího života. Bylo obtížné zkombinovat fyzický a psychický herecký projev?
Proto říkám, že to byla asi má nejtěžší role, srovnatelná možná jen s filmem Václav. I když tam jsem nestárl, jen bylo těžké najít a udržet polohu mentálně postiženého člověka, jehož inteligence byla na hranici asi dvanáctiletého dítěte.
U Šarlatána bylo obtížné obojí. Jak to, že hraju sedmdesátiletého i čtyřicetiletého člověka, tak i hledání motivů jeho jednání. Způsob, jakým Mikolášek řešil situace, kterým byl vystaven, strategie, které volil k tomu, aby v těch situacích obstál, představovaly spoustu hlavolamů. Proto jsem byl přepečlivý v přípravě.
Jak takové hlavolamy řešíte? Debatami s režiséry a scenáristy, nebo sám?
Mám svou metodu, říkám jí aktivní analytická, to znamená, že si text analyzuju, ale už si při tom představuju nějaký film. A snažím se skrze respektování jeho autora dodat k jednání své postavy konkrétní motivace.
Pokud máte schůzku s Agnieszkou Hollandovou, musíte být připraven, aby váš dialog byl kvalitní a argumenty opodstatněné. Pečlivě jsem se tedy připravoval, a i když se Agnieszka už někdy vrtěla, myslím, že to bylo pro práci na Šarlatánovi důležité.
Mám rád, když role nabízí spoustu možností a variant. Pro natáčení je pak třeba si vybrat ty varianty, na kterých se shodnu s režisérem a autorem.
Šarlatán měl jít do kin v březnu, nyní je jeho premiéra odložen na neurčito. Neví se zatím ani jistě, zda do kin na konci května dorazí Bourák Ondřeje Trojana, kde také hrajete hlavní roli. Máte jako herec obavy o osud svých filmů?
Samozřejmě. Herecká práce je důležitá během přípravy a natáčení, pak už nemáte moc šancí, jak výsledek ovlivnit, pokud se nenajde režisér jako David Ondříček, který vás přizve podívat se do střižny. Párkrát to udělal i Petr Zelenka a u Bouráka teď i můj brácha.
Premiéra filmu je pak třeba až za rok a to už jsem někde jinde, například teď režíruju v Dejvickém divadle. Ale jestli na film přijdou diváci, je to nejdůležitější. Šarlatán i Bourák jsou podle mě dobré filmy a byla by hrozná škoda, kdyby je lidi neviděli nebo jen v malém množství.
Vzpomínám si, že v listopadu 1989 divadelníci udělali spoustu práce proto, aby sametová revoluce proběhla. Jenže lidi pak rok a půl vůbec neměli potřebu chodit do divadel a do kin a to jsme odnášeli velice těžko.
Tak věřím, že teď to tak nebude. Že lidi po době strávené uzavření doma s rodinami budou chtít jít do divadel a kin. Přál bych si, aby nám diváci takhle pomohli. V dobách krizí se často na kulturu myslí jako na to poslední, protože většina lidí si myslí, že není až tak důležitá.
Jak vy fungujete v izolaci, když jste zvyklý hodně pracovat? Režírujete zmíněnou inscenaci pro Dejvické divadlo on-line?
Ne. Máme za sebou asi tři týdny zkoušení. Jakmile nás vyhnali z divadla, tři čtyři dny jsem v tom ležel, abych si tu konzervu uzavřel s co největší pamětí toho, co jsme udělali. Teď jsem se té inscenaci dva týdny vůbec nevěnoval. Už ale vnitřně cítím, že se k ní budu muset vrátit.
Mezitím jsem načetl pro Knihovnu Václava Havla jeden z jeho dopisů, poskytl jsem spoustu rozhovorů médiím, i aby se co nejvíc lidí dozvědělo, že na Mall.tv si můžou pustit Černou díru od Dejvického divadla. Dělal jsem i nějaké motivační rozhovory, třeba pro Prahu 5 s paní starostkou Zajíčkovou. Slíbil jsem, že načtu první knihu Erika Taberyho Vládneme, nerušit, a na to se musím připravovat dvě hodiny denně, protože četba je jedna z nejtěžších hereckých disciplín.
Pak se denně učím angličtinu, pětadvacet let jsem mírně pokročilý a kvůli práci jsem na to neměl nikdy pořádně čas. Taky se snažím sportovat, protože jsem po pracovním úrazu a potřebuju se dostat do formy. A pak jsou tady děti, škola, žena… Zvládáme to.
Vy jste se také zapojili do současného boje proti pandemii koronaviru.
Zpočátku jsme distribuovali roušky, které šila naše kamarádka módní návrhářka Kateřina Geislerová. Taky jsme poslali nějaké peníze potřebným. Zjištuju, že je důležité se v této době nějak zaměstnat. Denně si dávám úkoly, co udělám, snažím se je plnit a to mě drží. Dnešní situaci beru jako možnost pozastavit se, věnovat se sobě a zároveň se obrátit i na lidi, kteří potřebují pomoc.
Sledujete u toho zprávy a vnímáte, co současná krize odhalila o naší společnosti?
Sleduju a jsem ostražitý. Snažím si udělat nějaký svůj obraz o tom všem. Uvidíme, co bude dál. Já téhle vládě nedůvěřuju, myslím, že každá vláda, která se zaplete s komunisty, nemůže být dobrá. Ani vláda, která takhle nevýhodně obchoduje s Čínou. Prezident Zeman nepřekvapil. Místo, aby to byl moudrý člověk, který v téhle situaci lidi semkne, tak je rozděluje, nesmyslně se naváží třeba do kulturní obce, nepoděkuje pořádně lidem v první linii. To nejsou dobré zprávy.
Naopak dobrá zpráva je, že občanská společnost si opět pomohla a dokáže se postavit krizovými situacím. Na druhou stanu aktuální preference politických stran jsou prazvláštní, i když si myslím, že zajíci se budou sčítat až po honu. Tak jsem trochu rozdvojen, jak se na nás dívat, ale myslím, že to jsme přesně my Češi.
A co s tím?
Je zapotřebí nerezignovat. Třeba mladým lidem z občanské iniciativy Milion chvilek, za kterou se stavím, není jedno, že se nedodržují pravidla, že je premiér ve střetu zájmů a že byl s nejvyšší pravděpodobností spolupracovníkem StB.
Myslím, že bez nich by vláda nebo premiér už překročili určité meze, což by mohlo vést k ohrožení svobody a demokracie v téhle zemi, stejně jak se to bohužel děje do značné míry v Polsku a už do šílené míry v Maďarsku. My jsme na tom zatím líp, ale je zapotřebí místo pohody a klidu za tyhle věci bojovat nebo minimálně se o ně zajímat.
| Ivan Trojan (55) |
Divadelní, filmový, televizní a dabingový herec pochází z umělecké rodiny – jeho otec Ladislav je herec, bratr Ondřej filmový producent a režisér. Je hereckým rekordmanem v počtu Českých lvů, čtyři získal za hlavní role (Smradi, Václav, Ve stínu, Díra u Hanušovic), dva za role vedlejší (Musím tě svést, Jedna ruka netleská). Herectví vystudoval na pražské DAMU. Začínal v Realistickém divadle, poté hrál v Divadle na Vinohradech. Od roku 1997 působí v Dejvickém divadle. Role Oblomova mu vynesla Cenu Thálie a nominaci na Cenu Alfréda Radoka, toto ocenění později získal za roli Boha v inscenaci Ucpanej systém. |
