Když Radka Coufalová doma zvedne hlas, starší syn ji hned upozorní, že by se tak slečna Poppins nechovala. V dvaatřicetileté herečce drobné postavy se ale skrývá až neuvěřitelná energie. „Jsem výbušné torpédo,“ říká v rozhovoru pro týdeník Sedmička představitelka dvou úspěšných muzikálů letošní sezony v Městském divadle Brno, pohádkové Mary Poppins a potvoře Roxie Hartové z Chicaga.
Která postava je vám bližší? Asi Roxie. Je to taková kanál holka s dobře proříznutou pusou, která má ještě několik jiných dramatických poloh. Kromě toho, že je špína a vulgární, je také rafinovaná. Samozřejmě, že se s životním postojem postavy Roxie neztotožňuji, ale ta její přisprostlá podoba mě baví.
Vy snad taková nejste, coby na první pohled křehká žena. A kdo říkal, že jsem křehká. Klamu trošku tělem. Jsem sice drobné postavy, zato energická. Mnozí mí kolegové mě znají jako tajfun. Roxie je mi prostě svým otevřeným projevem bližší.
A vy jako Mary? Mám dvě malé děti, takže Mary je mi blízká svým vztahem k nim. I když je v tom představení menší svoboda. Mary je distingovaná, musí mluvit přesně podle textu, je pohádková, takže ve všem ťip ťop.
Nechtěl váš syn Matyáš, abyste kouzlila i doma? Kouzla po mě nechtěl, ale dává mi ji pořád za příklad. Tedy hlavně ve chvílích, kdy mi ujedou trochu nervy. Upozorní mě, že takhle by to nešlo. Jenže Mary je symbolem trpělivosti. Je to žena, která nikdy nezvedne hlas. U nás doma se ten hlas někdy zvedne. S manželem jsme oba dost temperamentní. V běžném životě zkrátka není čas na to, abych jako Mary přemýšlela, jak děti opít rohlíkem. Musí se to řešit rychle, i když bych si přála mít takovou trpělivost a důvtip jako ona.
Takže metoda cukru a biče? Mám dva kluky, což je taková malá jednotka Al-Kajdy. Nejsem sice na ně nějak extra přísná, ale na druhou stranu nejsem příznivcem volné výchovy.
Váš druhý manžel je také herec, jak práci kombinujete s rodinou? Stalo se, že týden před premiérou jsme měli dokonce dvanáctihodinovou zkoušku. A ještě jsme přetahovali. Byli jsme tam od devíti dopoledne do jedenácti večer. V takovém případě mi pomáhá maminka. Buď děti hlídá tady v Brně, nebo si je bere do Ostravy.
Tušila jste, že budete hrát Mary Poppins? Loni v lednu jsem rodila druhého syna Jiříčka. V půlce února mi zavolal režisér Petr Gazdík. Myslela jsem si, že to nemyslí ani vážně, protože miminku bylo ani ne šest týdnů. Uklidňoval mě, že premiéra bude až na podzim, ale v březnu už jsem chodila na step kvůli roli. Vlastně jsem se tak pomaloučku, polehoučku dostala do kondice po porodu.
Jak jste vyřešila kojení? Zkraje to nebylo tak náročné, protože se zkoušky konaly dvakrát týdně. Jiříčka jsem proto nakojila těsně před ní, pak někdo hodinku a půl povozil syna v kočárku, a poté zase. Dalo se to zvládnout. Navíc jsem si říkala, že budu hrát jenom Mary a nic jiného nevezmu.
Ale objevila jste se v Chicagu. Změnil se totiž dramaturgický plán a do programu se zařadilo výjimečně. Ředitel divadla si mě do role Roxie moc přál, ještě když jsem měla syna v bříšku. Tak jsem kývla a při mateřské jsem nastudovala dvě velké role. Teď dlouho nic tak velkého nechci. Bylo to náročné nejen pro mě a mého muže, ale i pro mou maminku.
Hodně hereček zvládá divadlo spolu s televizí. Vy se sice tu a tam objevíte v seriálu, ale ne na dlouho. Proč? Většinou nabídky odmítám, protože s sebou nesou celoroční pobyt v Praze. To nejde. Kvůli rodině a divadlu, kde jsem se upsala, a smlouva je pro mě přednější. Navíc si nás ředitel Stanislav Moša hýčká, takže si nemusíme přivydělávat v Praze. A když už dostanu nabídku na nějakou epizodní roli, tak se stejně nerozjede. Smířila jsem se s tím, že kamera není pro mě.
Neříkejte, že máte z kamery strach. Nejsem si před ní až tak jistá. Před kamerou totiž hraje roli každý detail. Svým projevem a mimikou jsem na kameru asi moc.
Myslíte moc extravagantní? Spíše expresivní. Co je na divadle akorát, to vezme kamera třikrát tolik. A to je právě moc. Pak to vypadá, že se role přehrává.
V Brně jste zůstala kvůli lásce. Zamilovala jste se i do Brna, byť jste Ostravačka? Je to velká vesnice, myslím to v dobrém slova smyslu. Větší než Ostrava, ale menší než Praha. Ta už je na mě hektická. Srovnávám se jen trochu s povahou Brňáků. Ostraváci jsou víc narovinu. Brňáci chodí kolem horké kaše, hlavně aby byl klídek a pohodička. Problémy spíše nechtějí řešit. Ale i tak jsem v Brně doma a je mi tu dobře.
