Cítíš, že se tu zpívaly žalmy, a teď tu někdo lepí tapetu z pornočasopisů, říká o svém ateliéru Jan Bican
- Výtvarník Jan Bican tvoří v historické budově Gabriel Loci na pražském Smíchově. V působivých prostorách, které dříve bývaly klášterem benediktinek.
- Do svého seriálu Art Space, který zachycuje ateliéry současných českých umělců, zařadil Bicana fotograf Matěj Dereck Hard.
- Jan Bican se nejčastěji věnuje malbě, tvoří ale také na výlohy, vázy, textil nebo na stěny ve veřejném prostoru. Je jediným českým umělcem, se kterým navázala spolupráci společnost Puma.
Někde mezi klášterním tichem a expresivním výrazem současného umění ve velmi různorodé formě pracuje vizuální umělec Jan Bican. Ateliér si zřídil v v bývalém Klášteře svatého Gabriela v Praze na Smíchově. Někdejší řeholní dům benediktinek beuronské kongregace, dnes slouží jako prostor pro společenské akce, hostí ateliéry umělců, je vyhledávanou filmovou lokací a v budoucnu se má stát hotelem.
Mladého umělce zařadil do svého seriálu Art Space, který zachycuje pracovní prostředí českých umělců a designérů, fotograf Matěj Dereck Hard. V ateliéru velkého sympaťáka Bicana (velkého doslova – měří přes dva metry) vládne nepořádek, který ale dává smysl. Stejně jako Bicanovy odpovědi na položené otázky.
Když se tě někdo během interview zeptá, kdo je Jan Bican, jak odpovíš?
Jsem vizuální umělec, který tvoří v několika rovinách – od malby po instalace a přesahy do módy. V jádru mě ale žene snaha zachytit ostré rány osudu, strasti i slasti lidského bytí. Hledám vizuální jazyk, který by dokázal mluvit o kontrastech současného světa i o křehkosti naší existence. Rád si přitom zachovávám jistou drzost a nadhled.
A jako umělec by ses definoval jak?
Jako člověk, co miluje pozorovat lidi – někdy z dálky, někdy velmi zblízka. Fascinuje mě, jak se chováme, co nás tíží, co skrýváme a co křičíme do světa. Tyhle fragmenty osudů si přenáším s sebou do ateliéru, kde je přetvářím v obrazy, objekty nebo příběhy. Baví mě oscilovat mezi brutalitou a spiritualitou, mezi popem a tichem.
Se kterými druhy umění pracuješ ve své tvorbě nejčastěji?
Nejčastěji s malbou – velkoformátovou, výraznou a plnou symbolů. Dál ale hodně pracuju s upcyklingem, vytvářím objekty a někdy i celé kolekce z použitých materiálů. A nebráním se ničemu – tvořím na výlohy, vázy, textil, někdy i rovnou na stěny veřejného prostoru – třeba osmimetrový mural. Pro mě je důležitý přesah a možnost dialogu s okolím.
Kde se nachází tvůj ateliér?
V historické budově kláštera Gabriel Loci na pražském Smíchově – v prostoru, kde se potkává sakrální minulost s trochu dekadentní současností. Cítíš, že tu kdysi někdo zpíval žalmy a teď se tu třeba zrovna lepí tapeta z pornočasopisů.
Kolik má tvůj ateliér metrů čtverečních?
Tahle otázka mě zaskočila. Asi 24 nebo 26 metrů čtverečních.
Jak často tu jsi?
Každý den. Skoro.
Jak dlouho tento prostor využíváš a co tě na něm baví?
Jsem tu zatím krátce, sotva pár měsíců, ale už se mi dostal pod kůži. Líbí se mi kontrast mezi tím, co tu bylo, a tím, co se tu teď děje. Klášterní ticho, které se mísí s šumem umělecké energie. A ty výhledy na Prahu? To je čistý bonus.
Měl jsi už vícero ateliérů? Kde jsi tvořil předtím?
Tohle je můj první ateliér mimo domov. Dřív jsem tvořil v obýváku, ložnici, na balkoně… Ale i tam vznikly věci, které doputovaly až do Hongkongu, Bangkoku nebo do Vídně. Když víš, co chceš vytvořit, provedeš to kdekoliv, to mi věř.
Jaké zajímavé lidi jsi tu měl?
Tebe.
Kam se jdeš v okolí najíst nebo si vozíš jídlo z domova? A jaké jídlo nebo světová kuchyně je tvoje číslo jedna?
Nejraději chodím do nedalekých Srnek. Co se kuchyně týče, patří moje srdce Asii, ale miluju i chuť Balkánu, italskou jednoduchost nebo středoevropskou nostalgii. Kombinuju. Jídlo je taky druh umění.
Kde můžeme potkat Jana Bicana nejčastěji, když zrovna netvoří?
V kavárně, na letišti, v lese nebo na večírku. Rád měním prostředí – od meditativních běhů po městě po chaotické trhy v Asii. Baví mě nasávat atmosféru.
Máš ve studiu nějaké originální a opravdu neotřelé vybavení?
Ne.
Já je tvoje oblíbená prokrastinace?
Výměna manželek.
Volíš Mac, nebo PC? iOS, nebo Android? A proč?
Mac, iOS. Odpověď asi všichni známe, ne?
Stal se ti někdy v tomto nebo předešlém ateliéru nějaký pracovní úraz?
Díky bohu ne! Jen pár psychických výkyvů u nevydařených maleb. Ale žádná krev.
Kvalita, nebo kvantita?
Kvalita. Ale někdy je kvantita taky procesem, jak se k ní dostat.
Dokázal bys vyzdvihnout tři tvé nejzajímavější umělecké projekty nebo díla?
Patří sem mé největší plátno o šířce pěti a výšce tří metrů s tématem Masopustu. Dále návštěva Hong Kong Design Institute s obrazem oslavujícím tradiční motivy. A taky kolaborace se společností Puma, rovnou třikrát, jako jediný český umělec.
Internet, nebo teleport?
Obojí.
Sex na pracovišti je povolen, nebo do ateliéru nepatří?
Jednoznačně patří a doporučuju zkusit. V případě zájmu se mi ozvěte.
Vyhovuje ti práce od brzkého rána, nebo raději do nočních hodin?
Miluju ranní světlo, ranní klid. Všechno je syrovější a přímější. Takže ráno, prosím.
Po dobře odvedené práci a úspěšném dni je určitě čas to oslavit. Pokud oslavuješ sklenkou něčeho dobrého, co si rád dáš?
Dám si rád jednu, dvě skleničky vína.
Plánuješ vylepšení svého ateliéru?
Pravděpodobně ne. Doufám, že zůstane syrový, čistý, trochu punk a hlavně funkční.
Když má Jan Bican volný čas, tak jak ho tráví a jak relaxuje?
Když má Jan Bican volný čas, nejradši utíká. Pryč od všeho, co zná, co je rutinní, co se opakuje. Ať už sám, nebo s partou blízkých přátel, miluje pocit ztratit se – v novém městě, v přírodě, nebo jen v jiné realitě. Najít filtr, který chutná jinak a západ slunce, který je najednou barevnější. Řešit fuckupy i dokonalý set-upy. Rád cestuje nalehko, bez plánů, s očima otevřenýma pro to, co ho cestou potká. Inspiraci nehledá, ona si ho najde – v chaotické tržnici, v tichu zapadlé ulice, v rozhovoru s cizím člověkem. Mezi světem umění a světem „jen tak“.
Tenhle způsob „útěku“ je pro něj formou restartu i sběru materiálu – ne doslovně, ale v obrazech, v pocitech, v rytmu nových prostředí. Fascinuje ho, jak žijí jiní lidé – co nosí, jak se dotýkají, jak reagují na svět. Z cizích životů čerpá témata, barvy i symboly, které pak transformuje do své tvorby.
Jaké máš aktuální umělecké plány v horizontu dvou let?
Já nevím, co budu dělat zítra, natož pak za dva roky. Nerad plánuju daleko dopředu. Ale chtěl bych se víc ponořit do instalací a objektů. A možná – trochu víc tvořit venku, ve veřejném prostoru. Ať už to bude Bangkok, Brno nebo Banská Bystrica.
