Dominik Hanic má stříbro ze Švýcarska

Odchovanec frýdecko-místeckého florbalu Dominik Hanic už v mládí odešel za lepšími podmínkami do Ostravy. Jeho první ostravskou štací byl klub 1. SC Ostrava. Ten ale po dvou letech zkrachoval. V současnosti tak obléká dres jiného ostravské celku, a sice FBC Pepino Ostrava. Dostal se i do reprezentace a před dvěma lety si přivezl z mistrovství světa juniorů ve Švýcarsku stříbrnou medaili.

V roce 2007 jste reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa juniorů. Jaké dojmy na váš šampionát zanechal?
Bylo to v listopadu. Hrálo se v Zuchwilu a Kirchbergu. Jeli jsme tam uhrát semifinále a zahrát si s těmi nejlepšími. Na finále jsme v žádném případě nepomýšleli. Švédové hned na úvod turnaje jasně ukázali, že jsou suverénní. Přehráli nás poměrem 9:3. Pořádně jsme ani nevěděli, kde je balonek. Jen jsme tam tak běhali. Ve skupině jsme měli ještě Slovensko a Lotyšsko. Postoupili jsme z ní z druhého místa. V semifinále nás čekali Finové, kteří vyhráli druhou skupinu. Nikdo z nás nečekal, že bychom přes ně mohli postoupit. Spíše jsme čekali, že si s domácími Švýcary zahrajeme o bronz. Proti Finům to tenkrát byl super zápas. Takový jsem ještě nezažil. Skončilo to o gól. 6:5 myslím, ale už si to přesně nepomatuju. Fandili nám Slováci, dokonce Češi, kteří ve Švýcarsku působí. Byl to fantastický pocit. Aleš Zálesný, na kterého jsem se chodil dívat ještě když hrál za Pepino se teď přišel podívat na mě, jak reprezentuju Českou republiku na vrcholové akci. Finále, to bylo něco, co se dá slovy jen těžko popsat. Vyprodaná hala, plno Švédů. Přijeli i rodiče z Česka. Samotný zápas už tak dobrý nebyl. Zase jsme od nich dostali na prdel, ale i tak jsme tam udělali obrovský úspěch. Vždyť nikdo nečekal, že se ze Švýcarska vrátíme stříbrní!

Kde jste ve Švýcarsku byli ubytovaní? Jak jste se přepravovali na zápasy? Jaká byla atmosféra kolem celého turnaje?
Měli jsme svůj autobus z Česka. Dopravoval nás, kam jsme potřebovali. Byl to opravdu luxus. Ubytovaní jsme byli v moc hezkém, malém hotelu. Personál se o nás výborně staral. Co jsme chtěli, to jsme taky dostali. Snídaně, večeře, zkrátka všechno. Majitel z nás byl úplně v šoku. Samotný turnaj se už bral víc profesionálně. Probíhaly i dopingové kontroly.

Nastupujete už delší dobu za A tým ostravského FBC. Poznávají vás lidé na ulici? Možná ti, kteří na florbal chodí pravidelně. Ti asi budou vědět, o koho jde, když mě potkají. Ale cizí lidi asi ne. Právě v tom Švýcarsku jsem zažil něco neuvěřitelného. Malé děti za náma chodili s botama a chtěli, ať se jim podepíšeme. Chtěli i podpisy na značková trička. Tenkrát mě to hodně překvapilo. Po zápasech na nás čekaly holky a chtěly, ať jim dáme dresy, trička. Tady se mi to zatím nestává (směje se). Bylo to hodně zajímavé, ale určitě příjemné. Nikdo z nás to nebral jako obtěžování.

S florbalem jste začínal ve Frýdku-Místku. Jaký je největší rozdíl mezi frýdeckými a ostravskými celky?
Rozdílů je určitě víc. Tréninky v Ostravě vypadají jinak. Je tam více kvalitních hráčů. Kádr je tam širší a vyrovnaný, takže nikdo nemá místo v sestavě jisté. Na Čeladné jsme měli tréninky jednou, dvakrát týdně. V Ostravě už minimálně třikrát za týden. S florbalistama tam pracují také lepší trenéři. Hraje se kvalitnější soutěž, jezdí se na mistrovství republiky. Člověk pozná spoustu nových lidí. To jsem byl ještě v SC Ostrava, ale to pak zkrachovalo a hráči museli odejít jinam. Já jsem zvolil Pepino a dnes můžu říct, že jsem si vybral dobře.

Pak následoval přestup do FBC Pepino Ostrava. To je klub, který patří k nejlepším v republice, že?
Přesně tak. S Pepinem už jsme jezdili i na turnaje do zahraničí. Jako starší žáci jsme byli ve Švédsku. I když jsme tam neudělali žádný úspěch, začali jsme poznávat světový florbal. Tenkrát to nejenom pro mě byla obrovská zkušenost. Určitě mi to hodně dalo. Pokud jde o domácí scénu, jako starší žáci jsme byli dvakrát třetí v republice.

V čem se liší zápasy tady a ve Švédsku? Kolik diváků na ně chodí? Tak to se vůbec nedá srovnávat. Ve Švédsku tím doslova žijou! Už starší žáci mají všechno, co potřebují. Tři trenéry, my měli jednoho. Všichni se tam o ten klub perfektně starají, pomáhají i rodiče. Je tam také více věkových kategorií. U nás je třeba kategorie, ve které hrají třináctiletí společně i s patnáctiletými. Tam spolu hrají jedenáctiletí, dvanáctiletí, třináctiletí. Každá kategorie zvlášť. Takhle spolu působí až do juniorského věku. Takže mají možnost se perfektně sehrát a zvyknout si na sebe. V tom je obrovský rozdíl v porovnání s florbalem v Česku. Dnes už se touto cestou ale snaží jít i český florbal. Taky už máme více věkových kategorií. Když jsem začínal, rozhodně jich tolik nebylo.

Co na úspěchy říkají ostatní? Rodina, známí, kamarádi… Jsou nadšení. Od florbalu se nečekalo nic převratného, ale pak přišel takový boom. Dnes už o tom sportu ví více lidí. Dříve to bylo jen Pepino, Tatran. Nic víc člověk nevěděl. V současnosti je to více medializované. Občas mi někdo napíše esemesku, že mě viděl v televizi, že jsem hrál dobře. Určitě mě to vždycky potěší.

Jak jste stíhal studijní povinnosti s florbalovými?
Na základní škole jsem měl učitele, který byl sportovec, horolezec, takže ten mě pouštěl kdekoliv. Na střední zase ředitelka brala sportovce, takže v tom nebyl žádný problém. Vždycky, když jsem potřeboval, tak mě uvolnili. A když jsem se vrátil, ještě se ptali, jak se nám dařilo, jak jsme dopadli. Z úspěchů měli radost.

Je florbal finančně nákladný?
Řekl bych, že stačí jen hokejka a sálovky. Platí se jen příspěvky půlroční. To vyjde tak na dva tisíce. Musí se samozřejmě platit turnaje. Ty si pořád hradíme my ještě někdy. Když už je ale člověk v mužské kategorii, tak už neplatí nic. Navíc dostává věci, které potřebuje. V juniorech se ještě platily výjezdy, ale už i tam se dostávaly hokejky, sálovky. Nevím, jak je to v jiných týmech, ale asi to bude podobné.