Měděné či bronzové urny a cedulky, které bych sběrnám nabízel, jsem nesehnal. Na hřbitovech mi vysvětlili, že kvůli zlodějům mají doplňky plastové. Musela tedy stačit dopravní značka, kterou mi půjčili na odboru dopravy v Bílině. Kolega dodal starý bílý mercedes a mohl jsem vyrazit. První cesta vedla do sběrny Metal Investment v Teplicích.
„Tak to máte horké zboží, tohle vám nikdo nevezme,“ říká na můj úlovek muž se sběrny, podle cedule na dveřích vedoucí Petr Hnízdil. Namítám, že nedávno se přece ještě mohly vykupovat.
„Od ledna ale platí, že je vykoupit nesmíme. Má cenu tak dvaceti korun a kvůli tomu nechci riskovat několikatisícovou pokutu. Teď ji můžete hodit akorát někam na smetiště,“ odpovídá Hnízdil. Další vyjednávání je marné. Vedoucí sběrny mě odmávne a věnuje se třídění šrotu.
Popojíždím se značkou o pár kilometrů dál, do výkupny Junk Trade v Děčíně. Vjedu vozem až na dvůr a vstříc mi vychází muž v montérkách. Podle tabule na dveřích vedoucí Karel Dlabal. „Tak co máte,“ ptá se už skoro automaticky. Když otevřu kufr, ušklíbne se. „Je mi líto, ale tohle vám vykoupit nemůžu,“ pokrčí rameny Dlabal. Zkouším ho přesvědčit. „Jde zatím o jeden kus, ale dovezl bych další,“ říkám. Narážím na nezájem.
„I kdyby jich bylo dvě stě, značky prostě nevykupujeme. Nesmíme. Značka je majetek města. Můžete ji odevzdat technickým službám,“ uzavírá Dlabal. Opět smůla. Udělám čelem vzad a mířím do Ústí.
V okrajové části města má svou provozovnu společnost Kovošrot. Výkupna je i v příznačné ulici Na Skládce, snad budu mít konečně štěstí. Vrata jsou dokořán. Vjíždím až na dvůr. Otřískaný bílý mercedes vzbudil pozornost a z domu sídla společnosti vychází muž v pracovním oblečení.
„Potřeboval bych se zbavit jedné věci, můžete se na to podívat?“ poklepu rukou na kufr automobilu. Muž pokývá hlavou a přistupuje blíž. Když mu ukážu značku, ucukne jako čert před křížem.
„Tohle vám ale nemůžu vzít,“ říká muž překvapeně. Hájí se tím, že to je ze zákona zakázané a měl by s tím problémy. Než mu stačím nabídnout výhodnou koupi, ze dveří domu vykoukne ženská hlava. Nejspíš vedoucí Martina Maraske Pastorková.
„Co se děje?“ ptá se. Výkupčí si mě měří s nedůvěrou. „Ále, pán nám zkouší prodat značku,“ prohodí ke své nadřízené. Ta se ve dveřích na chvíli zarazí. „To je zas nějaký trik do televize, ne?“ prohlásí, otočí se a přibouchne dveře. To je signál i pro jejího podřízeného, který se mnou nechce ztrácet čas v zimě a dešti. Rezignovaně ukládám značku zpět do kufru. Přes zákon ani horké zboží neprojde. Určitě ne pro toho, kdo se ve sběrně objeví poprvé.
Dopravní značku k nám do sběrny? To je zase nějaký trik z televize
Sedmička testovala, jak sběrny kovů dodržují zákaz výkupu dopravních značek. Všude ale byli opatrní a nachytat se nenechali.
