Začínal tam, kam by se spousta učitelů chtěla dostat. Na prestižním pražském gymnáziu Londýnská. Odtud však čtyřiatřicetiletý trenér kung-fu Michal Roupec zvolil nečekanou cestu. Odešel do Sedlečka u Tábora, učil ve škole pro děti s postižením, věnuje se čínskému bojovému umění. Nyní buduje vlastní tělocvičnu.
I když nutno říct, že ke cvičení má svérázný postoj. „Ten, kdo je zdravý, je to na něm vidět. Nemusí být svalnatý. Když vidím nějakého bobuláka z posilovny, už zdálky je na něm vidět řada fyzických problémů. Je shrbený, zkroucený. Do posilovny bych nešel. Nelze ji totiž kombinovat s kung-fu,“ podotýká Roupec.
Proč?
Na tréninky chodil kluk, co chodil i do posilovny. Nařachaný borec. Říkal jsem mu: bude se ti to třískat. Dvě hodiny v posilovně na něčem makáš a potom ti na mém tréninku dvě hodiny opravuji to, co ses tam učil. To je vyhozený čas a energie.
Vybral si posilovnu?
Říkal, že si vybral cvičení, ale od té doby se neukázal. Byl hrozně zatuhlý. Zvednul minimálně dvakrát víc než já. Ale rukou nebyl schopný pořádně bouchnout. A nemluvím o tom, jak rychle běhal. Zadýchal se, byl zpocený už u rozcvičky. Svaly pěkné, ale kondička? Nic nezvedám jen rukou, ale celým tělem.
Vy jste začínal s karate, že?
Ano. Už předtím jsem závodně plaval, hrál ping-pong, dělal trochu gymnastiku, šplhal, běhal dlouhé tratě. Naši jsou totiž oba tělocvikáři. A hlavně, normálně jsem se venku hýbal každý den. Od nevidím do nevidím jsme čutali s klukama, házeli po sobě klacky. A to je ono. U karate jsem tenkrát vydržel asi jen dva roky.
K bojovému umění jste se vrátil kdy?
Až ve třiadvaceti letech. Bydlel jsem v Třebíči, měl jsem tam dobrého kamaráda, který zjistil, že má rakovinu, a jedna z jeho alternativních terapií byla, že začal cvičit taj-či. Mě to nadchlo a odjel jsem učit se do Prahy.
Přestěhoval jste se kvůli bojovému umění?
Byl to i podnět, proč zmizet z domova. Neměl jsem prachy ani práci. To vše jsem si tam teprve sháněl. A šlo to dobře. Věnoval jsem se intenzivně cvičení a pak začal dělat kuchaře v bio restauraci. Aby mě přijali, chtěli na ukázku přinést první jídlo. Jenže vařit neumím. Tak moje tehdejší přítelkyně uvařila sójové maso. Jim to chutnalo, tak mě vzali.
Nepřišlo se na to?
Umím se rychle učit. Pak restaurace skončila. Dělal jsem poskoka v jazykovce, v keramické dílně a pak mi jednou zavolal táta, který se ve školství pohyboval celý život. Ptal se, jestli nechci učit. Řekl jsem, že ne, že to jsem nikdy neplánoval. A on, aš to vyzkouším. Tak jsem se tam šel podívat, dostal se pod patronát kolegy, který byl se mnou ve třídě tři dny. Potom jsem se stal třídním a začal učit sám. To byla ním divočina.
Vysokou jste ale nestudoval.
Londýnská byla škola, která testovala rámcový vzdělávací program, a ten přístup tam byl experimentálnější. Na prvním místě byl žák. Učitel nemusel být vědec, ale v prvé řadě člověk, který má rád děti a chce s nimi pracovat, než někdo, komu lezou encyklopedie ze všech otvorů.
A vy jste to splnil tak, že máte pověst velice dobrého učitele, ač bez pedagogického vzdělání.
A přitom děti nemám rád. Nebaví mě se s nimi mazlit, otlapkávat je, opečovávat. Když jsou fajn, tak oukej. Baví mě společná práce, protože mají rysy, které jsou charakteristické jen pro děti. Takže možná i to je to, proč mi to učení šlo, bavilo a i žákům to něco dávalo.
Z Prahy jste odešel do Sedlečka u Tábora. Byl to útěk do přírody?
Ano. Objevil se tu dům, dvě budovy. To jsme si přáli, aby s námi mohli bydlet moji rodiče. Také jsem chtěl velkou zahradu a nebýt obklopený sousedy.
Takže kromě dětí nemáte rád ani lidi?
Já je mám rád. Chci mít tu svobodu. Udělat si táborák, pustit si nahlas hudbu. Nedělám kravál, ale chci pocit, že můžu a nebudu tím nikoho rušit. A pocit soukromí. Když chci v létě vylézt nahý na zahradu, tak můžu.
Z prestižní školy jste šel učit do školy pro děti s handicapem. Odtud jste ale po dvou letech odešel. Nenašel jste se v tom?
Hlavně jsem si říkal, že to bude dobrá zkušenost. Postižení u dítěte, aš fyzické, či mentální, beru jako výzvu, specifi kum, se kterým můžu pracovat. A v tom jsem se nemýlil. Jenže problém je, že jako je nepořádek na ministerstvu školství, je stejný na ministerstvu sociálních věcí. A v práci s handicapovanými dětmi se to pak skloubí dohromady. Je to strašně složité. Jsem schopný říct, co mi vadí, ale ne dát návod, jak by to mohlo fungovat.
Kde tedy vidíte problém?
“Že ty lidi držíme v izolaci. Od uzavírání do ústavů jsme se přesunuli do zlaté klece. Opečováváme je, jak to jen jde. Mají mraky sponzorů. Granule pro kočku jsou dobrá věc, ale když jí nasypete deset kilo, tak ztloustne a umře. A tak je to i s lidmi. Sedí, nic nedělají. Nikdo po nich nic nechce. Nemůže chodit, tak ho budeme strkat. Ten člověk pak zpohodlní, zhloupne, zjednoduší, zpochmurní. Mě kdyby celý život vozili na vozíčku, tak ze mě taky bude debil. Jsem přesvědčený, že trocha laskavé krutosti by byla na místě.
Jak byste si to představoval?
Třeba řeknete klukovi, tak vyjeď si sám ty schody, prostě se vyplaz nebo se nauč volat o pomoc, a ne čekat, až tě někdo vynese. Protože takový bude život. Jenže to mi v té práci těžko dovolí. A to mě štvalo. Nejsem líný se o ně starat. Vůbec ne. Ale chci, aby co nejvíc převzali kontrolu nad svým životem, udělali, co je v jejich silách, a ještě na ně trochu zatlačit. Člověk je líný.
A tuhle svobodu jste získal tím, že trénujete kung-fu? Nebo jste nějak omezený školou svého učitele?
Učím to, co mám dovolené učit. Ale způsob, jakým to vyučuju, je na mně. Můžu přijít se spoustou nápadů, ale je minimálně slušné to se svým učitelem konzultovat. Navíc zultovat. vím, že je lepší než já. A buď mě podpoří, nebo řekne, že je to blbost.
Takže jste našel systém, který vám vyhovuje?
Vlastně ano. Systém, který funguje, na nic si nehraje, není strnulý a postavený postatak, aby vyhověl vnějším pravidlům. Navíc v něm fungují lidé, kteří mají chuš a zájem.
V čem je specifi cká a proč děláte zrovna kung-fu styl školy rodiny Lam?
Zkusil jsem to a vyhovuje mi. Myslím si, že není tak důležité, jaký styl se člověk učí, ale spíš, jak dobrý je ten učitel nebo škola.
A jsme zase u školství.
Tak to je. Někdo řeší, jestli je lepší karate, nebo kung-fu. Když se ale někdo umí skvěle ohánět kladivem, tak nepotřebuje ani jedno. Obojí jsou jen nástroje, není lepší a horší styl. Někde nejsou chytřejší než jinde. Co chcete vymyslet, jiné praštění pěstí, jiný kop? Tajné umění je jen ve filmech. Pojem kung-fu znamená, že jste v něčem dobrá, protože na tom dlouho pracujete. Získáte tu techniku.
Kolik máte certifikátů?
Nemám žádný. A ani nedostáváme pásky. Ač, jak říká učitel, u nás dostanete hned na začátku černý pásek. Aby vám nespadly gatě.
Když jste se přestěhoval na jih Čech, už jste měl představu, že byste začal trénovat?
Ano. Ale pracoval jsem na domě a zvrhlo se to tak, že jsem skoro přestal cvičit. Ale když jsme dostavěli, začal jsem opět makat. A pěkně se to rozjíždí. Budeme mít vlastní prostor mezi píseckým rozcestím a nemocnicí. A strašně se na to těším kvůli žákům. Můžeme tam mít vše, zapařit si tam, pustit hudbu, konečně nějaký rock nahlas, výzdobu, kaligrafie, obrázky starých mistrů, čajové party, promítání starých kung-fu filmů, chci tam pozvat lidi z jiných bojových škol tady v Táboře, seznámit se. Bude tam i oltářík s předky.
Co to znamená?
My můžeme cvičit kung-fu díky tomu, že ho cvičili lidé před námi. A je dobré na to pamatovat, vážit si jich. To je součást té tradice, že jsou to pro mě autority, které učení předaly. Tak tam bude jejich fotka, vonné tyčinky. Je to podobné jako úcta k rodičům. Pozdravíš, poděkuješ, rozloučíš se.
Máte tedy plán živit se v Táboře bojovým uměním?
Je přísloví, že kdo chce učit opravdové kung-fu, jeho rodina umře hlady. A to nemám v plánu. Možná by to šlo, ale musel bych to táhnout na komerční stránku. A to nechci. Nechci na tom rýžovat. Chci ale, aby se zaplatil nájem, nakoupily pomůcky.
A co tedy byste rád dělal? Vrátil se někam na školu?
Ne. To už nechci. Musel bych tam dodržovat pravidla, o kterých hluboce pochybuji a přijdou mi neefektivní. A navíc tady můžu pracovat s dětmi a snad i daleko efektivněji, ač méně často. Tak jsem si řekl, že budu pracovat rukama. Kopat kanály by mě bavilo. Chtěl jsem jít do městských služeb, zametat chodníky. Cokoli. Chci hlavně chodit domů s čistou hlavou, nechci se honit, stresovat. Nepotřebuju moc peněz, chci se uživit a užít si rodinu.
CO JE ŠKOLA LAM GA HUNG KYUN?
Základem je individuální přístup k žákovi, poctivě a cílevědomě vedené tréninky a důraz na tři aspekty: zdraví, sebeobrana a filozofie.
Zdraví spočívá ve zvýšení síly, rychlosti, vytrvalosti, obratnosti a koordinace. Představuje fyzickou odolnost, duševní vyrovnanost.
Sebeobrana znamená funkční použití umění v situacích ohrožení.
Filozofie znamená připravenost a schopnost čelit všem výzvám života, učit se disciplíně, respektu a úctě, budovat v sobě morální hodnoty bojovníka.
