Na výstavě sochaře Zdeňka Šmída (na snímku) ve zlínském zámku zaříkávadlo hlídačů „nedotýkejte se exponátů“ nefunguje. Naopak. Jeho sochy je potřeba rozpohybovat, aby získaly svůj význam.
Někdy připomínají strom ohýbající se ve větru, jindy vlnící se trávu nebo nestálou vodní hladinu, ale často se při nich divákům vybaví náznaky erotických pohybů. „Je to jedno z hlavních témat, které na výstavě může návštěvník najít,“ přiznává Šmíd.
Některé vystavené předměty se dají položit na dlaň, jiné jsou tak velké, že je neunese ani několik chlapů. Kývají se, otáčí se kolem osy, různě se prolínají. „Vyžadují zvědavost a aktivitu diváků. Nejsou to tradiční strnulé sochy, vybízí k probuzení umění,“ podotýká kurátor výstavy Martin Beníček.
Na počátku všech Šmídových soch jsou kresby. „Příprava je dlouhý proces, často se vracím k motivům, které mám schované v archivu a dál je rozvíjím,“ říká Šmíd.
Jak budou sochy fungovat, si nejdřív většinou vyzkouší na malých modelech z drátu, papíru nebo plechu. „Ve složitějších případech pomohou přátelé. Ale nedělám raketovou technologii, nějaké náročné výpočty by se nevyplatily,“ vysvětluje autor. Až po důkladných přípravách se v dílně pustí do práce přímo na sochách.
Osmatřicetiletý zlínský sochař studoval na pražské akademii u Karla Nepraše a šest let mu dělal asistenta. „Nepraš byl neuvěřitelně lidský, spíš kamarád než kolega nebo profesor,“ vzpomíná Šmíd, který se před čtyřmi lety vrátil do Zlína.
Spolu s Petrem Niklem a dalšími umělci byl Šmíd v roce 2007 spoluautorem projektu Orbis Pictus.
Šmídova výstava potrvá do 6. července.
