„Doufal jsem, že ta raketa ví, kam letí“

Astronaut Andrew Feustel navštívil Brno. Vyprávěl nejen o tom, jaké to je pracovat ve výšce šesti set kilometrů nad zemí.

Malý krok pro kosmonauta, velký pro Brno. Parafráze slov prvního muže na Měsíci se podobá poměrně hektické návštěvě amerického astronauta Andrewa Feustela v Brně.

Jeho program ve čtvrtek 6.srpna byl nabitý. Rozhovor v rádiu, audience u primátora, procházka městem, diskuse s lidmi v brněnské hvězdárně. Zájem o kosmonauta měl jediný důvod. Muž v polovině května vynesl na oběžnou dráhu knihu Jana Nerudy Písně kosmické a českou vlajku. Chtěl tak poděkovat České republice, v níž má část rodiny.

Věčně usměvavý čtyřiačtyřicetiletý astronaut se na „vesmírnou procházku“ připravoval léta. Přesně devět let. A přestože ho na základně v NASA naučili všechno potřebné pro let do kosmu, hned po startu raketoplánu Atlantis mu zamrzl úsměv na tváři. „Prvních osm minut letu je velmi hlučných.

Doufal jsem, že ta raketa ví, kam letí. Je to podobné, jako když vás někdo zavře do kufru auta. Taky musíte věřit řidiči a doufat, že se s vámi někde nenabourá,“ vypráví Feustel.

Montér v kosmu

Úkol kosmonauta na Misi STS-125 byl jediný. Opravit Hubbleův vesmírný teleskop. Mise byla úspěšná. Feustelova ruka byla tak poslední část lidského těla, která se zařízení dotkla. „NASA další opravu teleskopu, jenž je v kosmu devatenáct let, neplánuje.

Dalekohled, který zkoumá vesmír, by měl vydržet ještě pět až patnáct let. Pak ho vesmírní inženýři navedou do zemské atmosféry, kde bezpečně shoří,“ vysvětluje ředitel Hvězdárny a planetária Mikuláše Kopernika Jiří Dušek.

Práce ve vesmíru není žádná legrace. Má ale jednu výhodu. Nelze se při ní zpotit. „Ve skafandru je klimatizace, takže se pracuje dobře. Akorát jsem si musel dávat pozor na asi dvacetimetrové lano, kterým jsem byl připoutaný k raketě. Je sice silné a nemělo by prasknout, ale raději jsem se pořád držel,“ vzpomíná Feustel na výstup do volného nekonečného prostoru. Srovnává ho s euforií z narození svých dvou synů. „Je to jako sen. Každý kousek temného vesmíru je zaplněný tisícovkami hvězd,“ básní o kosmu.

Zatímco Feustel pracoval ve výšce asi šesti set kilometrů, doma trnula jeho žena Indira. Na daleký výlet ho sice pustila, ale jako každá manželka bedlivě dbala o to, aby si něco nezapomněl. „Málem si doma nechal snubní prsten. Naštěstí jsem mu to připomněla. Kdyby si ho nevzal, byl by to problém.

V misi totiž letěla i jedna žena. Chlap bez snubáku může být nevěrný,“ žertuje Indira, jejíž maminka se narodila ve Znojmě a vyrůstala v Brně. Astronautova tchyně je světoběžnicí. Když v padesátých letech minulého století pracovala na brněnské poště, přišel k ní za přepážku Ind, který v Brně studoval. Byla to láska na první pohled, z níž vzešly čtyři děti. Dvě se narodily v USA, jedno ve Francii a jedno v Kanadě. Indira se s Andrewem seznámila v Americe.

„Oba tam studovali, ona logopedii a on geofyziku. Po studiích se přestěhovali do Kanady. Po pěti letech v Kingstonu, kde se jim narodili dva synové, se přestěhovali zpátky do USA. Tam Drew dostal pozici ve společnosti Exxon-Mobile jako výzkumný pracovník,“ vzpomíná matka astronautovy manželky, Alena Bhatnagar-Pojerová z Brna. Asi po dvou letech si dal Feustel žádost do NASA, kam se zároveň přihlásilo přes tři tisíce dalších lidí, kteří chtěli letět do vesmíru. „Drew uspěl spolu s dalšími dvanácti uchazeči,“ uzavírá Brňanka.

Opravářem i doma

Indira může být na svého muže pyšná. Kutilem a opravářem je i doma. Byť na práci v domácnosti nepoužívá náčiní za miliony dolarů. „Nikdy jsem nevolal žádného montéra. Když se například doma něco poláme, ze všeho nejdřív to ještě víc polámu. A pak opravím. Trvá to sice o něco déle, ale zvládnu to,“ chlubí se Feustel, který do Brna zavítal za svůj život už počtvrté. A pravděpodobně ne naposledy.