V dražební síni Okresního soudu v Chrudimi se tísní asi dvacet lidí. Se seznamem v ruce prohlížejí nabízené věci. Královské šperky za čtvrt miliardy nebo láhev archivního vína za milion se tu sehnat nedá. Mobilní telefon za dvacku nebo propanbutanová láhev za dvě stovky už ano.
Podobné dražby se pořádají asi třikrát za rok. „Většinou to jsou věci neplatičů alimentů, nebo lidí, kteří dluží za sociální pojištění,“ vysvětluje vedoucí dražby Radek Pecina. Pravidla jsou celkem jednoduchá. Minimální příhoz je padesát korun. Předmět se musí zaplatit hotově na místě a žádné pozdější reklamace neexistují.
Tentokrát má seznam pětačtyřicet položek. První je barevný televizor bez ovladače za dvě stě korun. Ruku nezvedne nikdo. „Takových jsou ve sběrném dvoře mraky. A lepších,“ slyšíme komentář jednoho z účastníků dražby. Následuje mikrovlnka za sto deset korun. Přihlásí se starší dáma. Nervózně se rozhlíží, jestli ji někdo nepřeplatí. „Poprvé, podruhé, potřetí. Je to vaše. Prosím peníze a občanský průkaz,“ říká dražitel Pecina. Opravdová bitva začíná až za chvíli. Trhákem dražby je značková AKU vrtačka s vyvolávací cenou 450 korun. Zájemci začínají přešlapovat. Několik pánů přihodí po padesátikoruně. Další je utne a nabízí patnáct set. Poprvé, podruhé… Šestnáct set! Šestnáct set padesát! Spirála se zastaví na dvou tisících. Mladík si spokojeně sadu zabalí a odchází.
Co se neprodá, putuje do skladu. Věci se za čas objeví na dražbě znovu. A nemusí to být vždycky jen desetikorunové položky. „Nejdražší věc byla nákladní automobil. Zájemce nám za něj tenkrát zaplatil milion dvě stě tisíc,“ vzpomíná soudní vykonavatel Pecina. A nejkurióznější předmět? „Teď budu mít v dražbě třeba dva koně. A jeden je opravdu moc hezký,“ říká Radek Pecina
