Francie si ho přála za prezidenta, po jeho boku stála žena, jejíž krásu sochař zvěčnil jako bystu revoluční Marianne. Vlády se ucházely o jeho přízeň a tykání si s esy globálního byznysu a politiky měl v popisu práce. Okouzlující Dominique Strauss-Kahn dokázal pokulhávající Mezinárodní měnový fond (MMF) vrátit během finanční krize do čela rozhodujících světových institucí. Do osudového květnového rána roku 2013 finanční svět a Francie ležely DSK u jeho luxusně obutých nohou.
Soud v Lille, únor 2015. Šedesátiletý muž se u soudu brání, že z popisu svědkyň to vypadá, jako by se účastnil jedné sexuální orgie za druhou. Během tří let neměl prý čas na víc než dvanáct takových orgií. „Byl jsem zaneprázdněný, zachraňoval jsem svět,“ uvedl na svou obranu Dominique Strauss-Kahn.
Letos už nevypadal jako pravděpodobný prezident a jeden z nejmocnějších mužů světa, ale spíš jako skleslý, byť přepychově oblečený funebrák. Když nepočítáme tým právníků, byl sám. A bez ohledu na to, jak se bránil, že toho má dost, že jeho slabost pro „bestiální sex“ je jeho soukromá věc, vykreslené detaily jeho střemhlavého pádu se objevily ve většině médií včetně těch finančních.
Vítěz na globálním finančním poli, únor 2009. Před šesti lety v oslavném článku Financial Times psaly o vyhlášené šarmantnosti DSK, která ho neopouštěla ani v nejčernějších dnech krize. Nevysoký Francouz dokázal čím dál víc přehlížený fond obdivuhodně transformovat v prominentní instituci, která v krizových momentech sehrála klíčovou roli. Coby „instinktivní aktivista“ se odvážil udělat, co si ostatní na jeho místě přáli, ale nikdy se k tomu nerozhoupali: poskytovat rychlé půjčky a s nimi okamžitou finanční pomoc. Francouzi si jeho úspěchů všimli a v průzkumech veřejného mínění upřednostňovali DSK na místo prezidenta ještě dřív, než stačil ohlásit svou kandidaturu. Přesně si pamatuji den, kdy byl DSK z ničeho nic obviněn z pokusu o znásilnění, policie v New Yorku mu nasadila pouta a soudce ho odmítl propustit na kauci. Psal se rok 2013, jednalo se o záchraně Řecka, o katastrofálním propadu eura. Jednací stůl bez přítomnosti fenomenálního DSK byl pro zasvěcené nepředstavitelný. „Napiš o tom,“ volal mi šokovaný komentátor Macháček, ale já jsem spolu s ostatními pouze zírala a čekala, že se musí přece jen ukázat, že vše je jinak. Fotografie uštvaného, nevyspalého, uváleného a hlavně v klepetech uvězněného ekonoma obletěly svět. Ponižující momentky muže, který byl do této chvíle nedotknutelný.
Cui bono?
Francouzi zuřili a požadovali okamžité propuštění DSK. Bylo jim jasné, že jde o spiknutí, jen jim nebylo jasné, kdo za ním stojí. Když nakonec – v tu chvíli už bývalého – šéfa Mezinárodního měnového fondu pustili na kauci a měl u sebe hosty, varoval je, ať za ním nechodí s elektronikou. Byl skálopevně přesvědčený, že se ho snaží zničit Rusové. (V poslední zprávě fondu před zatčením jeho šéfa jsem na adresu Ruska našla jednak chválu na správně přijaté kroky v ruských bankách v době krize, jednak opakovaný požadavek na nutnost zprůhlednění ruských bankovních struktur.)
Francouzi útočili na Američany coby úzkoprsé puritány, jeden významný intelektuál se dokonce nechal slyšet, že nešlo o nic víc než o klasický sex s otrokyní. Rychle se samozřejmě musel omluvit a svůj pošetilý komentář odvolat. Jiní byli přesvědčení, že populárního DSK se snaží zničit tehdy neoblíbený Sarkozy. Šéf ochranky newyorského hotelu Sofitel, který DSK spěšně opustil poté, co údajně přinutil pokojskou k orálnímu sexu, totiž byl v úzkém spojení se Sarkozyho šéfem tajné služby. A je pravda, že Sarkozy původně DSK protlačil do MMF, protože ho ani nenapadlo, že by si v něm DSK mohl nasadit ostruhy. Myslel, že chytře uklidil nebezpečného konkurenta a uchazeče o podnájem v Elysejském paláci.
Mezinárodní měnový fond sídlí ve Washingtonu. Aby manželé měli pohodlí, Anne Sinclairová koupila v prestižním Georgetownu dům, ale být hostitelkou v hlavním městě upjatých Američanů ji nebavilo. V Paříži byla i ve chvíli, kdy jí manžel zavolal, že nejen že nebude v Paříži u narození jejího prvního vnuka, ale co hůř – nevyhne se vězení. V tu chvíli přítomná osoba později popisovala, že nejslavnější francouzská politická novinářka vydala ze sebe „vzlyk a pak ryk“ postřeleného zvířete. Inteligentní a bohaté Anne bylo jasné, že její sen se rozplynul. Po dědovi zdědila unikátní a fantasticky cennou sbírku obrazů, a o tom, jak židovského sběratele umění nacisti připravili o galerii, vydala knihu. Ale teprve když jí zemřel otec, začala denně navštěvovat synagogu.
Spolupracovníci, podřízení, služebnictvo – ani po šedesáti letech se nenašel nikdo, kdo by měl špatného slova pro privilegovanou Anne, která jako dívka nedovolila Picassovi, aby ji maloval. Ale madam Sinclairová, jež byla vždy mnohem populárnější než Carla Bruniová, byla posedlá svým snem. A kvůli tomu snu si nechala od DSK líbit věci, které by se zajídaly i francouzské manželce. Když se ukázalo, že měl aféru s maďarskou ekonomkou, nechala se s manželem vyfotit ruku v ruce pro Paris Match. Když ji kamarádka u oběda ponoukala, ať se konečně s notorickým proutníkem rozvede, Anne mrskla ubrouskem a kamarádka pro ni přestala existovat. „Máme s manželkou komplikovaný vztah,“ připustil u soudu DSK. Z toho, co jsem o ní četla, a z toho, jak sama vidí svou roli, se dá říct, že Anne Sinclairová byla neobvykle tolerantní z jednoho konkrétního důvodu. Madam DSK byla totiž umanutá, že Francii po tři čtvrtě století dopomůže zase jednou k židovskému prezidentovi. Vzhledem k nedávným událostem a ke statistice dokumentující odliv Židů z Francie se zdá pozoruhodné, že ještě v roce 2013 si většina Francouzů přála vidět v prezidentském paláci dvojici, která se nedala popsat jinak než jako prominentní evropská židovská rodina.
Přísun prostitutek
Co se jí honilo hlavou, ví jenom Anne Sinclairová, ale když šéfa Mezinárodního měnového fondu zatkli, nasadila pro neodbytné fotografy zvláštní, jakoby pobavený úsměv a odletěla do New Yorku. Pronajala luxusní bydlení pro sebe a manžela a zajistila ochranku. Musela tak učinit dvakrát, protože poprvé ji privilegovaní sousedé vyštvali s tím, že nejsou zvědaví ani na kriminálníka, ani na obléhání paparazzi. Ukázalo se, že pokojská, která DSK obvinila, má sama barvitou minulost a lže přesvědčivěji než hollywoodská herečka. Od obvinění vůči donedávna jednomu z nejvlivnějších ředitelů zeměkoule musela policie nakonec ustoupit. Ale ti, co měsíce trpělivě čekali, že DSK opráší svou reputaci, byli zklamáni. Mladá francouzská novinářka se tentokrát v Paříži rozhodla dát ho k soudu za pokus o znásilnění, a ekonomka, která byla nucena opustit kvůli aféře MMF, zveřejnila znepokojující detaily. To byly ale všechno vyčpělé případy. Co DSK nakonec srazilo vaz, bylo obvinění prostitutek, které u soudu v Lille doložily, jak je posílal ředitel známé francouzské stavební firmy do Washingtonu nebo New Yorku, aby měl DSK sexuální orgie při ruce.
Celé dny se přetřásalo, zda věděl, že jsou prostitutky (ve Francii je prostituce legální, ale DSK byl obviněn z pasáctví a kuplířství, které není), že jim způsoboval bolest. Na otázku, proč se nebránila, jedna z nich uzemnila nejen právníky: „Nemohla jsem, měla jsem DSK plná ústa!“ A protože se jednalo o přelíčení s bývalým šéfem MMF, bestiálního sexu byly plné i finanční noviny.
Všeobecné ponížení nakonec nevydržela ani Anne Sinclairová a Strauss-Kahn o svou skvostnou a zdánlivě neudolatelnou manželku přišel. V Economistu se objevil loni článek o tom, že se DSK vesele věnuje výnosnému bankovnictví různě po světě. Šlo hlavně o v Evropě od dob krize největší nově založený hedgeový fond, kterému DSK propůjčil svoje pošpiněné jméno. Ale v prosinci jeho společník skočil v Izraeli z okna a ukázalo se, že promrhal vše – včetně podílu DSK.
Mezitím Francouzi, kteří (na rozdíl od Američanů a Angličanů) upřímné věřili, že do soukromého života politiků nikomu nic není, změnili názor. Může za to určitě i Hollande se svými nešikovnými výboji a kniha jeho zhrzené přítelkyně. Ale především za to může veřejně majestátný DSK, od něhož si Francouzi tolik slibovali. Když skandál propukl, byl to šok. Šok, že si dovolili dát do želez muže, který sice ovlivňoval naše životy, ale žil nedotknutelně na vlastní planetě. V roce 2013 něco podobného bylo možné v USA, ale ve Francii naprosto nemyslitelné. Dnes už je tomu jinak. A pak že všechno zlé není k něčemu dobré.
