O životě a službě československého četnictva a o seriálu Četnické humoresky přijel minulý týden do Kolína vyprávět Michal Dlouhý, autor námětu úspěšního televizního seriálu.
Dopoledne kutnohorský rodák besedoval se studenty, odpoledne přednášel dalším zájemcům. Představil přitom svých devět knih o četnících.
Jak dlouho se zajímáte o četníky z bývalého Československa?
Už od roku 1988, kdy jsem začal studovat na vysoké škole. Tehdy mě táta seznámil s bývalým četníkem Františkem Novotným z Kutné Hory a synem četníka Jaromírem Votrubou, který byl také z mého rodného města. Postupně jsem začal získávát dobové reálie a podrobnosti. Ze studijního tématu se však stal koníček na celý život. Četníkům a jimi vykonávané pátrací službě se věnuji už jedenadvacet roků.
Kdy jste začal spolupracovat s televizí?
Jako odborný poradce jsem počátkem devadesátých let pomáhal režisérovi Dušanu Kleinovi při natáčení Hříchů pro pátera Knoxe. Dostal jsem tehdy nápad, že by bylo zajímavé udělat seriál o československém četnictvu. Chtěl jsem ve filmových příbězích ukázat všechny v té době používané a zaváděné vyšetřovací metody, které četnické stanice a pátračky používaly. Třeba daktyloskopii, mechanoskopii nebo využívání cvičených psů.
Jak se osud námětu na seriál vyvíjel dál?
Navštívil jsem s ním režiséra Antonína Moskalyka. Původně se projekt jmenoval Případy z pátrací služby a bylo to něco jako dobrodružství četnické kriminalistiky. Jednotlivé příběhy však nespojovala žádná ústřední postava. Další varianta, o které se mluvilo, byla s ústřední postavou. Takový major Zeman u četnictva. Tehdy jsem se o četníky zajímal teprve čtyři roky, psal jsem na to téma diplomovou práci. Od mé první myšlenky až po vysílání první řady seriálu uběhlo rovných deset let.
Měl jste nějaký cíl, se kterým jste seriál psal?
Chtěl jsem morálně rehabilitovat neprávem zapomenutý četnický sbor.
Jak se zrodil název Četnické humoresky?
Byl to název periodika, které v té době vydávalo samo četnictvo. Vyšlo celkem deset svazků povídek, napsaných anonymně nebo pod přezdívkami. Byly o zážitcích ze služby, ze života četníků. Celkem dva tisíce stran. Navíc humoreska je z definice veselý útvar s vážnými prvky, což odpovídalo.
Udělal vám seriál něčím radost?
V roce 2006 byl v anketě Týtý oceněn jako nejlepší televizní seriál roku 2005. Porazil tehdy i nekonečné seriály na Nově a Primě. Režisér Moskalyk se tohoto ocenění, bohužel, nedožil. Rok předtím ovšem byl v rámci udělování cen Týtý uveden do filmové síně slávy.
Má četnická pátrací stanice ze seriálu reálnou předlohu v některé konkrétní pátračce?
Chtěl jsem, jako kutnohorský rodák, aby se natáčelo o zdejší pátračce. Ta ve třicátých letech spravovala obvod působnosti krajského soudu, který v Kutné Hoře pracoval. Takže mimo Kutné Hory, zahrnoval také Kolínsko, Čáslavsko, Chotěboř a dokonce Německý, nyní Havlíčkův Brod.
Kutná Hora ale nakonec neprošla, natáčelo se jinde.
Pan režisér si prosadil z mnoha důvodů natáčení v okolí Ratibořic, kde před řadou let točil Babičku. Zejména proto, že tam jsou nedotčené exteriéry. Žádné sloupy vysokého napětí a podobně. Z těchto i dalších důvodů byla zvolená tam příslušná Královéhradecká pátrací stanice.
Jména a osudy seriálových četníků jsou také reálné? Sloužili u četnictva třeba Arazim nebo Jarý?
Z velké části ano. Jména jsme vybírali přímo podle obsazení královéhradecké pátračky. Udělali jsme jen několik změn. Arazím byl ve skutečnosti Josef a ne Karel, podobně byla změněná i další křestní jména četníků. Všechny v seriálu popsané případy se opravdu staly, byť jinde v Československu. Opravdu na nich pracovalo prvorepublikové četnictvo.
Pochází nějaký v seriálu zachycený případ přímo z Kolínska?
Přímo ne. Ke Kolínsku se ovšem nepřímo váže reálný případ ztvárněný v seriálu. Jde o smrt psovoda Toníčka. Při zásahu tehdy zemřel nejenom psovod, ale i jeho pes Argo. Nám v seriálu Argo přežil. V zahradě četnického ústavu pro chov a výcvik služebních psů, který byl v Pyšelích u Benešova, psímu hrdinovi rok poté postavili pomník. Jako dík zvířeti za pomoc člověku. Dnes je pomník před policejním výcvikovým střediskem pro psy v Býchorech, kousek od Kolína. Z Pyšel tam přestěhovali i tento pomník četnického služebního psa Arga.
Narodil jste se v Kutné Hoře. Jak dlouho jste tam žil?
Od narození až do svých dvaceti let. Kutná Hora ve mě probudila celoživotní zájem o historii.
Vracíte se sem? Třeba za příbuznými?
Do rodného města jezdím pravidelně za otcem a dalšími příbuznými. Nikdy si nenechám ujít příležitost projít se historickou částí a navštívit zdejší antikvariát.
Napsal jste devět povídkových knížek o četnících. Kolik jich ještě máte v plánu?
Řekl jsem si, že jich napíšu celkem dvanáct, pěkně do tuctu. Ještě mám v plánu napsat knihu Ve jménu zákona. To je věta, kterou musel četník každému zadrženému říct a uměl jí v několika jazycích. Potom chystám knížku s titulem Za císaře pána. Půjde o příběhy četnictva z doby Rakouska-Uherska. Dvanáctá bude taková směs s názvem Četnické historky.
Jak se jmenuje vaše zatím poslední knížka?
Četnický pes Alto. Vyšla nedávno a oficiálně byla pokřtěná na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.
Pracujete na čtvrté sérii Četnických humoresek? Přímo pokračování Humoresek pravděpodobně nevznikne. Mně by se líbily případy z doby okupace. Chtěl bych ukázat, že četnictvo nebylo v žádném případě poslušným nástrojem Němců, ale naopak. Naprostá většina četníků se větší či menší měrou zapojila do odboje. To už nebude příliš veselý námět.
Zpátky do první republiky. Kolik bylo v té době četníků? V roce 1925 fungovalo přesně 2777 četnických stanic. Celkem na nich sloužilo 14 123 četníků. Ve srovnání s dnešní policií, která sice obstarává poloviční území, jich bylo čtyřikrát méně.
Kdy vznikly v Československu pátrací stanice typu té, o které televize natočila seriál?
Četnické pátračky byly zřízeny 1. ledna 1928 v každém sídle krajského soudu. V celé republice jich bylo čtyřicet. Původně byly pouze tříčlenné. Postupně se jejich osazenstvo zvětšovalo. Do každé patřil mimo velitele pátračky řidič motorového kola a fotograf. Psovodi do týmů pátraček přibyli v roce 1929, stejně jako kancelářští pomocníci, kteří vedli evidenci pátrací služby. Automobily dostávaly pátračky od roku 1931. Do doby četníci chodili pěšky nebo jezdili na kolech. Erárních kol bylo víc než čtrnáct tisíc. Četník mohl použít kolo vlastní, ročně dostával třicetikorunový paušální příspěvek na jeho údržbu. Nesměl na kole ovšem hlídkovat, ale použít ho maximálně pro pronásledování pachatele nebo rychlý přesun.
Byla služba četníka hodně náročná?
Musel odsloužit sto osmdesát hodin v terénu měsíčně. Vždy polovinou ve dne a polovinou v noci.
Existovaly výjimky?
Měli jí velitelé stanic a psovodi. Velitel měl denně jednu hodinu na vyřizování agendy a psovod stejnou dobu na výcvik a péči o psa.
Existovala pravidla, jak se má četník ve službě chovat?
Samozřejmě. Četník ve službě například nesměl do hospody, ani na jídlo, natož popíjet alkohol. Nesměl mít blízký vztah s osobami se špatnou pověstí. Četník musel být úplně apolitický, chovat se uctivě, vážně a zdvořile. Ovšem byli to chlapi jako všichni ostatní, proto jsme se v seriálu snažili ukázat ten dvojí svět – vážné veřejné činitele a život za zdmi četnických kasáren.
Jaké bylo společenské postavení četníka?
Byla to prestižní státní služba. Proto měli četníci velký úspěch u vdavekchtivých dam. Museli projít zdravotními a psychologickými testy, například nesměli měřit méně než 165 centimetrů. Měsíčně četník v hodnosti štábního strážmistra pobíral plat asi osmnáct set korun, což stačilo na slušné živobytí.
