Zvuk měchů nedoprovází jen čeština, ale také angličtina, španělština, řečtina nebo turečtina. „Přeložte to!“ slýchávají nejčastěji tlumočníci. Od hudebníků, které mají na starosti, se nehnou od čtvrtka do neděle. Dovídají se při tom věci, které se k divákům nedonesou.
„Tlumočník se musí umět přizpůsobit jejich odlišné mentalitě,“ považuje za základní pravidlo Milena Obhlídalová, která doprovázela Turky.
Právě Turci, Španělé, Řekové a Sardinci si museli přivykat na obědy ve dvanáct a večeře v sedm, protože v jižních státech si polední jídlo odbývají kolem druhé a večeři mezi desátou a půlnocí.
Od festivalu si naopak slibovali bujarý noční život v ulicích a podnicích. Tak, jak jsou zvyklí doma. Poté, co sami zábavu rozdávali, se chtěli bavit, ale většina podniků zavřela v deset hodin.
Turci byli ve Strakonicích pošesté. Zbožňují české polévky a naopak nejí vepřové a omáčky k masu, ale s tím už pořadatelé za ta léta počítají.
Rádi tančili mezi lidmi a muzicírování si užili taky u ohně před restaurací V Ráji. A to až do rána. „Po celou dobu lidem na potkání rozdávali modré korálky proti uhranutí a pro štěstí,“ dodává Obhlídalová. Do rána bavili společnost i Hailandeři z Holandska. Tradičně na hradě U kata. Jim i hostům scházely jen masivní stoly, které tam před rekonstrukcí byly a občas sloužily i jako pódium. V novém prostředí všechny zarážel hlavně zákaz kouření.
K ránu šli spát i Španělé z Galicie, ze školy, která vychovává dudáky do královské kapely. Mořské plody v jídelně, kde se všichni účastníci stravovali, k jídlu nedostali, zato je na talíři překvapila kachna, se kterou si nevěděli rady. Knedlíky považovali za pečivo k masu, a tak je brali do rukou.
Jako raritu si s sebou přivezli dva karnevalové kroje. „Výroba vyjde kolem 2500 euro. Dřevěná maska na hlavě váží až čtyři kila a mosazné zvony na zadku deset. Do pevnosti Monterey, kam mají z jejich vesnice patnáct kilometrů, v nich chodí pěšky,“ popisuje tlumočník Jan Voříšek.
Svoji festivalovou fiestu si Španělé pokaždé udělali na ubytovně. Ve městě dudáků byli od roku 2004 podruhé a tvrdili, že ze všech festivalů je nejlepší atmosféra a publikum právě tam. Zarazilo je jen chladné počasí.
Slovinci patřili věkově mezi starší. „Byli tu už potřetí, a proto organizaci festivalu znali. Hodně věděli z naší historie i společných dějin. Mluvili o českém režiséru Františku Čápovi, který u nich pomáhal zakládat kinematografii, o herečce Růženě Naskové nebo Karlu Hašlerovi. Vyptávali se na naši politickou situaci a mohli se klidně domluvit anglicky nebo německy,“ říká Radek Novák.
Italům ze Sardinie se líbilo na výletě v Písku. Řekové byli ve Strakonicích prvně a překvapila je čistota a zeleň.
Většina tlumočníků se se „svými“ soubory setkává opakovaně. Alena Pudilová doprovází francouzské skupiny od roku 1989. Bývají z různých koutů Francie a často mluví rozdílnými nářečími. Problém s tím ale nemá.
„S řečí je to stejné jako u našich lidí. Když jsou mezi muzikanty třeba učitelky, mluví spisovně, jiní mluví rychle nebo drmolí,“ poznamenává.
Nikdy ji žádný požadavek nezaskočil a vždycky všechno zajistila. Jen si ze začátku hůř zvykala, že jsou na štíru s dochvilností. „Přijít o čtvrthodinu později? Není problém. Cigaretka, polibek na tvář zleva zprava a žádný stres,“ směje se zvykům svých svěřenců.
Jak by si ve Strakonicích bez tlumočnice poradil Arnaud Billant, vedoucí francouzského souboru Bagad Plougastell? „Kdybychom ji neměli, nezbývalo by než se domlouvat anglicky. Hodně lidí u vás anglicky mluví na ulici i v obchodech. Ale tlumočník je velká výhoda,“ uznává spokojeně.
Ve Strakonicích byl podruhé, takže ho nic nepřekvapuje. Někteří Francouzi se prý učí česky a líbilo by se mu navázat kontakty se zdejšími mladými lidmi.
O téměř tisícovku zahraničních dudáků a tanečníků se staralo třiatřicet tlumočníků a několik inspicientů. Stálicemi byli Skotové v sukních – kiltech, a Neil Smith z Anglie, který česky pozdravil strakonické publikum už pojedenácté.
Stánkaře hlídá přísný pedagog
Od čtvrtka do neděle prodávat grilované maso, klobásy, párky v rohlíku, hranolky, čepovat dvojí pivo, vařit pět druhů kávy, čaj, čokoládu a grog. Tak vypadala prázdninová praxe studentů strakonické Euroškoly oboru hotelnictví a turismus. Všechno bylo od začátku na nich. Nakládání dvaceti kil masa, stavění přístřešku, prodej, dodržení všech hygienických předpisů a nakonec i všechno zbourat a sklidit.
Ve čtvrtek večer stály u pokladny fronty. Byl poslední teplý den a lidem se nechtělo domů. Do neděle už takový nával nebyl, protože se ochladilo. „Když člověk stojí za pokladnou, není to tak jednoduché, jak se to zdá před ní. Nohy bolí od stání, hlava si nesmí splést, kdo už platil a na jaký druh jídla čeká, když spolužáci nestačí grilovat,“ říká osmnáctiletá Lucie Jakubcová.
Ve střehu musí být při vracení peněz nebo při objednávkách cizinců. „Někteří mluví anglicky, jiní německy nebo jen svojí mateřštinou a gestikulují. Jediné, co se stíhají naučit česky, je děkuji a na shledanou,“ popisuje.
Chybu studenti nesmějí udělat ani před svými pedagogy, kteří kontrolují předem domluvená pravidla. Přísný učitel ze staré školy Jaroslav Schwarz trvá na oslovování zákazníků: Co si budete přát? a přímo nesnáší a zakazuje otázku: Co si dáte?
Zdravotníkům pomohlo počasí
Jedni z těch, kteří zajišťují chod festivalu, jsou také zdravotníci Českého červeného kříže. I těm tentokrát ubralo práci počasí. Bylo chladno a pod mrakem, takže rozdali jen pár prášků proti bolesti, ošetřili několik odřenin a postarali se o malého tanečníka v průvodu městem, kterému se udělalo nevolno.
„Daleko horší služba byla začátkem června při soutěži mažoretek. To bylo vedro, děti nestíhaly pít, byly dehydrované a dostávaly úpal a úžeh,“ vzpomíná záchranářka Kateřina Jankovcová, která pomáhá lidem při různých akcích celoročně.
Na dudáckém festivalu, kde byly tisíce lidí, by ale očekávala větší komfort. „Představovala bych si dobře označené stanoviště, aby o nás všichni věděli, a stan na ošetření pacienta. Ne na trávě,“ poznamenává při sobotním večerním představení v letním amfiteátru.
