Dům hrůzy u Radbuzy
Bourá se dům, moc dlouho tu stál, zbývá jen dát pár povelů, zpívá v jedné písničce Hana Zagorová. Michal Horáček napsal tenhle text zhruba v téže době, kdy se v Plzni stavěl pompézní Dům kultury ROH. Dnes by si ho mohli všichni Plzeňáci zopakovat, možná i secvičit a připravit se na poslední okamžiky objektu, kterému nikdy nikdo neřekl jinak než dům hrůzy u Radbuzy.
Nikdy se lidu obecnému nelíbil. Akustika velkého sálu nebyla zrovna ideální. Taneční parket měl obrácenou orientaci než všechny standardní parkety v našich zeměpisných šířkách – měl totiž jeviště na dlouhé straně. Když jsme tu vystupovali s tanečním kroužkem, buď jsme otáčeli choreografii o devadesát stupňů a zakazovali jsme si orientovat se podle jeviště, nebo jsme měli problém se na parket vejít.
Při plesích se nedal používat balkon, neboť byl koncipovaný především na stranické sjezdy, případně koncerty. Bylo to hlediště s elevací, které neumožňovalo stolovou úpravu. Vnitřní uspořádání rozmařile mrhalo prostorem a zároveň bylo studené a neosobní jako podchod, panelák nebo samoobsluha.
Přesto tu každý z nás aspoň jednou byl. Chodilo se sem do tanečních, na plesy, na koncerty. Konaly se tu burzy, veletrhy i promoce. Všechny tyhle akce však trpěly dispozicí chodeb a sálů nebo špatným přívodem vzduchu. Když tu v létě roku 1992 promoval náš ročník, bylo dusno tak strašlivé, že jsem se v závěru slavnostního ceremoniálu poroučela k zemi.
Za pár dnů či týdnů se bude k zemi poroučet celý Dům kultury. Kdyby se bourala Měšťanská beseda, byla by to ztráta rozhodně bolavější. Nicméně i v tomhle případě se hodí zmiňovaný text Michala Horáčka: „Co je dům, co album spíš? Moje mládí navždy ztrácí skrýš. Odteď zůstat mám necelá, jen dospělá. To já nechtěla.“
