Horolezec Libor Uher se vrátil z Pákistánu. Společně s Radkem Jarošem si připsal triumf Double Gasherbrum.
Bez pořádné koupele, pohodlné postele a teplé večeře se dva měsíce musel obejít horolezec Libor Uher. Při letošní expedici Double Gasherbrum se stím vypořádal lehce. Odměnou za odříkání mu
bylo úspěšné zdolání osmitisícových hor Gasherbrum I, třinácté nejvyšší hory světa, a Gasherbrum II. Ta se mezi velehorami řadí na patnáctou příčku. Vylezl na ně společně s lídrem expedice Radkem Jarošem.
„Pod oběma horami letos bylo sedmdesát lidí z celého světa. Pouze mně, Radkovi a ještě jednomu Novozélanďanovi se podařilo vylézt na oba dva nejvyšší vrcholy,“ může se chlubit Uher. Při první části expedice asistovali třem českým horolezcům Uhrovi, Jarošovi a Petrovi Maškovi ještě Martin Havlena a redaktor České televize Stanislav Bartůšek.
„Oba byli perfektně připravení. Trek do základního tábora zvládli bravurně. Proto jsme Standovi slíbili, že vytáhneme televizní techniku do výšky 6500 metrů, aby mohl odvysílat živé vstupy z výpravy,“
vysvětluje devětatřicetiletý rodák z Frýdku-Místku Uher.
Na dva Gasherbrumy stačily tři pokusy
Česká výprava odjížděla do Pákistánu s cílem vylézt na Gasherbrum II a poté se pokusit o prvovýstup na Gasherbrum I.
„Na Gasherbrum II jsme vystoupali na druhý pokus. To už jsme byli dobře aklimatizovaní a navíc trefili perfektní počasí. Když jsme se vrátili do základního tábora, začalo sněžit. Museli jsme čekat na další vlnu
příznivého počasí,“ přibližuje Uher.
Té se však horolezci nedočkali. Prvovýstup na Gasherbrum I se jim proto nepodařil.
„Bylo to zklamání, že jsme se o něho nemohli pokusit, ale smířili jsme se s tím. Nic jiného nám stejně nezbylo. Devatenáct horolezců vyšlo s odhodláním dosáhnout vrcholu. Podařilo se to jen pěti lidem. To
hovoří za vše,“ popisuje Uher výstup jednodušší japonskou cestou.
Věnce za triumf Double Gasherbrum
Před výstupem na Gasherbrum I udělali horolezci všech výprav, které se chtěly vydat nahoru, několik porad. „Všechny vzaly brzy za své. Hodně aktivní byli jen Američané, Rus a Slovinci. Korejci naopak tradičně čekali, až jim ostatní prošlapou cestu,“ říká Uher.
Po úspěšném návratu ověnčili kuchaři trojici nejúspěšnějších horolezců speciálními věnci. „Dostali jsme umělé barevné papírové věnce se střapci. Bylo to dojemné a zároveň legrační. V tu chvíli jsem si připadal jako na Havaji,“ směje se Uher.
Úsměvy se odvážlivcům z tváří vytratily při zpáteční cestě ze základního tábora do Ascoly, když zemřel jeden z pomocníků kuchařů. „Sestup nám trval tři dny. Zemřel při přechodu horského sedla. Znali jsme ho, potkávali jsme ho
každý den, pokud jsme zrovna nebyli na cestě na vrchol. Je to hrozná tragédie. Hory jsou krásné, ale někdy hodně kruté,“ říká Uher.
Velké štěstí měli horolezci při návratu domů. Několik dní před odletem české výpravy spadlo v Pákistánu letadlo.
„Věděli jsme, že to mohlo být i to naše. S tím musíme počítat. Stát se může cokoli. Horolezci říkají, že každý výstup končí až v hospodě na barové židli, kde se všechno zrodilo,“ uvádí Uher.
Klidní mohli být všichni členové výpravy skutečně až v době, kdy se dostali domů.
„Udělal jsem si cornflakes s jogurtem. Lehl si do postele a po dvou měsících se pořádně vyspal.
Další den jsem si zašel na čerstvé rohlíky a jako správný Čech na pivo. Takové pivo, jako
máme tady, nikde není,“ zdůrazňuje Uher.
