Oba trpěli geneticky podmíněnou nemocí zvanou Retinitis pigmentosa , při které světelné receptory v sítnici postupně degenerují, až postižený oslepne. Lékaři na jejich místo implantovali tři milimetry velký mikročip obsahující 1500 pixelů citlivých na světlo. Obraz převádí na elektrické signály, stejně jako to dělají fotoreceptory u zdravých lidí. Elektrický signál je pak posílán do optického nervu, odkud putuje do mozku.
„V předchozích studiích obnovování zraku použitím kmenových buněk a dalších způsobů léčby měli pacienti vždy nějaký zbytkový zrak. Tito pacienti neviděli vůbec, ale implantát aktivoval znovu jejich sítnici po více než deseti letech,“ řekl BBC jeden z vedoucích klinické studie Robert MacLaren. Na rozdíl od některých jiných implantátů, které už byly zkoušeny, tento nefunguje jen v laboratorním prostředí, nýbrž je přenosný.
Mozek zvládne nečekané
Jeden z pacientů, Chris James, se svěřil, že když byl přístroj poprvé zapnut, zažil „kouzelný okamžik“ – uviděl první záblesky světla. Už dokáže z blízka rozeznat obrysy předmětů, ale vidění na dálku mu zatím dělá potíže. „Musím se naučit interpretovat signály, které jsou čipem posílány do mého mozku.“
Zkušenosti lékařů z obdobných experimentů ale naznačují, že pokud se nestane nic neočekávaného, jeho zrak se bude dále zlepšovat. Mozek má totiž úžasnou schopnost naučit se rozpoznávat neznámé signály.
Neurolog David Eagleman ve svém bestselleru Incognito – The Secret Lives of the Brain nedávno napsal: „Mozku je jedno, odkud impulzy pocházejí – z očí, z uší nebo úplně odněkud jinud. Dokud konzistentně korelují s vašimi pohyby, když posunujete, boucháte nebo kopete do věci, váš mozek dokáže vytvořit přímý vjem, kterému říkáme zrak.“
Slepý na Everestu – „vidí“ jazykem
Eagleman zmiňuje případ Erica Weihenmyera, který v roce 2001 zdolal Everest. Na tom by nebylo nic zas tak překvapivého, jenže tento muž byl slepý. Horu dokázal zdolat díky přístroji BrainPort, který „vidí“ za něj – obraz překládá do elektrických signálů, které pouští do jeho jazyka. Dá se tedy říct, že jazyk jsou jeho oči.
Weihenmyerův mozek se naučil překládat elektrické signály na tvary, velikosti, směry pohybu, vzdálenosti; tedy vlastnosti, které připisujeme obvykle zraku. Ačkoli zpočátku rozeznával jen neurčité tvary a hrany, rychle se naučil interpretovat vjemy na hlubší úrovni. Dnes tak dokáže chytit bez pomoci do ruky hrnek s kávou či kopat do míče, když hraje fotbal se svou dcerou.
Mozek verze 2.0
Neméně fascinující je software zvaný vOICe. Dokáže převádět obraz z kamery v mobilním telefonu do formy zvuku. Při troše cviku se díky němu nevidomí mohou naučit „vidět“ svým sluchem. Podle toho, jestli dotyčný zvuk slyšíte v levém nebo pravém sluchátku, poznáte, na které straně se objekt nachází. Vyšší nebo nižší tón naznačuje, jestli je dole nebo nahoře. Z hlasitosti zvuku zase poznáte, jestli je objekt v zorném poli kamery světlý nebo tmavý. Ačkoliv pravidla, podle kterých se zvuky vytváří, jsou podobně jednoduchá, v praxi je zvuk velice komplexní, stejně jako jsou komplexní vizuální vjemy, které překládají. Vše se ale dá časem naučit.
Pat Fletcherová z Buffala ve státě New York ztratila zrak. Když v roce 2000 začala používat systém vOICe, své vjemy přirovnávala k tomu, jako by se dívala na jednoduchou dětskou kresbu; asi jako když nakreslíte několika tahy domeček. Postupně se ale naučila vnímat i hloubku a texturu. „Je to jako dívat se na starý černobílý film ze třicátých nebo čtyřicátých let. Vidím například strom od shora dolů a prasklinu na chodníku, která vede podél něj,“ řekla před časem britskému magazínu New Scientist.
Podle Davida Eaglemana má vlastnost mozku naučit se zpracovávat nové podněty jeden úžasný důsledek: „V budoucnu můžeme být schopni zapojit přímo do mozku nové datové toky, jako infračervené nebo ultrafialové vidění, nebo dokonce data o počasí či z akciové burzy. Mozek bude ze začátku zápasit, aby data absorboval, ale nakonec se naučí jejich jazyku. Budeme schopní přidávat nové funkce a vznikne Mozek verze 2.0.“
