Dvacet korun denně do pokladničky a Jessica může chodit do školy

Africké děti mohou usednout do školních lavic i díky lidem z Budějovic. Adoptovali je na dálku. Přitom většinou už mají vlastní děti.

Moses Rutendo, šest let. Nalezen na vlakovém nádraží v říjnu 2002. Tak začíná životopis chlapce z africké Zimbabwe, který se ocitl v domově pro sirotky ve městě Kwekwe.
Jeho příběh doplňuje fotografie, na níž se usmívá malý kluk v modrobíle pruhovaném tričku.
„Padl mi do oka okamžitě, ani nevím, čím mě zaujal. Příběhů je tam spousta, jeden drsnější než druhý – ale já hned věděla, že je to Moses,“ vzpomíná sedmadvacetiletá učitelka angličtiny Markéta Málková na chvíli, kdy se rozhodla k Adopci na dálku, organizovanou českobudějovickou Diecézní charitou.
Ročně posílá napůl se sestrou do Afriky šest tisíc korun. „Takové peníze tady člověk během roku utratí, ani pořádně neví za co. Pro ně je to ale naprosto zásadní částka,“ vysvětluje učitelka angličtiny, která ještě nemá vlastní děti. Díky ní půjde Moses brzy do školy, protože si může koupit školní uniformu a učebnice. Bez toho by neměl šanci usednout do lavice.
Pět let studovala Málková v zahraničí, hlavně v norské škole podporované OSN, kde bylo humanitární smýšlení běžné. Charitě začala pomáhat jako dobrovolná tlumočnice a právě překlady osudů dětí ze Zimbabwe ji inspirovaly k adopci. „Vždycky jsem v cizině měla štěstí na dobré lidi, kteří mi pomohli. Díky tomu vím, že je třeba občas nedělat něco za peníze. Využít toho, co se člověk naučil, nejen k obživě, ale taky z toho něco dávat,“ říká. Je to jeden z nejznámějších citátů z Bible: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Řádové sestry ze sirotčince v Zimbabwe, které nedávno přijely do Budějovic, mohou tuto větu rozvinout stokrát jinak.

Jméno Chipo znamená dárek

„Vyprávěly nám hrozné příběhy. Běžně tam nacházejí maličké děti odložené v igelitových taškách, jednoho chlapce dokonce objevily ležícího připoutaného na kolejích,“ líčí budějovické ředitelka Diecézní charity Michaela Čermáková.
Pozvala do Čech africké sestry a zorganizovala setkání s adoptivními rodiči. Vypadalo to trochu jako schůzka sdružení rodičů a přátel školy. „Co ten náš kluk, jak se učí? Nezlobí?“ Vtipné bylo, když se na svého Afričana ptali i žáci šesté A z českokrumlovské základní školy TGM .
Po nich zvedl ruku mladý muž a zajímal se o sedmiletou dívku Chipo Mbizo. Co vlastně znamená její jméno? „Chipo je v naší řeči dárek. To je přesné. Děti dokážou každý dar tisíckrát oplatit,“ odpověděla ředitelka domova Mercy Shumbamhini.
Chipo si na internetu vybrala třiačtyřicetiletá Lenka Říhová z Českých Budějovic. Učitelka zeměpisu je na mateřské dovolené se dvěma malými syny. „Proto jsem chtěla holčičku. Sympatických dětí tam byla spousta, nakonec jsme vybrali starší, aby nám mohla psát,“ vysvětluje. Líbí se jí, že díky charitě přesně ví, jak budou její peníze využité. Její děti zvláštní sestřičku zatím moc nevnímají. Staršímu je pět, takže jen ví, že nějaká holčička v Africe existuje. Učitelka zeměpisu přiznává, že pro tento kontinent má slabost a ráda by se tam někdy vypravila. „Nechtěla bych ale jet na safari, spíš poznat obyčejný život,“ plánuje.
To se povedlo devětatřicetileté Martině Matějkové, která už třetím rokem přispívá na Jessicu v Lusace, hlavním městě Zambie. Posílá přes Nadační fond zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity ročně 7 800 korun. Peníze stačí na to, aby mohla jedenáctiletá dívka z chudinské čtvrti chodit do školy a měla tam i obědy.

Rodiče se nedovedou ani podepsat

„Vzdělání je pro ně jediná šance, jinak se lidé v Africe nikdy nenaučí se sami o sebe postarat. Jessica má pět sourozenců, žije v nepředstavitelné bídě a její rodiče se nedovedou ani podepsat,“ líčí matka dvou synů. Do Afriky se vypravila loni v lednu, dva týdny ji vyšly celkem asi na čtyřicet tisíc korun. Viděla dost na to, aby pak našla nad svým vlastním životem nadhled. „Ještě měsíc po návratu jsem byla úplně mimo. Najednou jsem viděla, že v porovnání s nimi si tady všichni žijeme v přepychu, jsme vybíraví a často se zabýváme hloupostmi,“ shrnuje svou zkušenost žena pracující ve stavební firmě. Vybrala si dívku stejně starou jako je její mladší syn. Jessica tehdy už dva roky nemohla chodit do školy a byla malá šance, že ještě najde nějakého sponzora. Příspěvek na ni doma rozpočetli na dvacet korun denně, mají na to zvláštní pokladničku. Mladší Marek sestřičce kreslí obrázky a starší Jarda překládá dopisy z angličtiny. Jessica jim píše dopisy třikrát ročně, posílá i své kresby a vysvědčení. „Po našem setkání se hodně zlepšila v angličtině. Snad ji motivovalo, když jsem jí řekla, že k nám jednou může přijet a třeba u nás studovat,“ raduje se Martina Matějková.
Taťjana Šeráková z Diecézní charity České Budějovice má v databázi třiasedmdesát dětí, z nichž čtyřiačtyřicet už našlo adoptivní rodiče. Šestnáct rodin je z Budějovicka. „Nejsou to lidé, kteří by nevěděli, co s penězi. Většinou už mají své děti a musí šetřit,“ říká Šeráková, která organizuje takovou pomoc i v Bělorusku. Organizací, které zprostředkovávají adopci na dálku, je víc.

Chtěl udělat radost ženě k Vánocům

Mezi dárci v charitě je i osmdesátiletá babička podporující studentku na univerzitě nebo muž, který chtěl udělat radost své ženě k Vánocům.
„Předtím dva roky marně žádali české úřady o dítě, které by mohli adoptovat, protože nemohli mít vlastní. Zdálo se to nekonečné, proto přišel manžel k nám a našli jsme jim černouška. A do týdne se dala do pohybu i jejich žádost v Čechách. Teď už doma pečují o malého chlapce,“ líčí Šeráková jednu z náhod, které možná náhodami nejsou.

Adopce na dálku v Diecézní charitě:

1. Šest tisíc korun ročně: sedmdesát procent dostává dítě, dvacet procent dětský domov a po pěti procentech zůstává organizátorům v charitě a africké straně
2. Podrobnosti i seznamy dětí včetně životopisů jsou na www.charitacb.cz3. Adopci na dálku organizuje také např. Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity