Žil po boku jedné z největších legend rockové hudby. „Zvedal jsem mu telefony, platil jeho účty, chodil mu nakupovat. Dvanáct let, dvacet čtyři hodin denně,“ vzpomíná na svoji práci Peter Freestone, osobní asistent Freddieho Mercuryho ze skupiny Queen. Vybavíte si okamžik, kdy jste se s Freddiem Mercurym potkali vůbec poprvé?
Poprvé jsem ho viděl v roce 1972, ale mluvili jsme spolu až o několik let později. Bylo to v klubu krátce po charitativním představení Královského baletu v Londýně. Freddie tam zpíval Crazy Little Thing Called Love a Bohemia Rhapsody a s baleťáky měl nacvičenou choreografii. Po zkoušce se mě zeptal, co dělám. Řekl jsem, že se starám o kostýmy tanečnic a tanečníků a to bylo vše. Bavili jsme se možná tři čtyři minuty.
Tušil jste, že vám toto setkání změní život?
Ne, vůbec! Oblékal jsem Mikhaila Baryshnikova nebo Plácido Dominga a to byly pro mě hvězdy. Tři týdny po našem setkání ale zavolal manažer Queenů mému šéfovi. Chtěl mě angažovat jako člověka, který se bude na turné starat o kostýmy členů skupiny.
Váhal jste, jestli nabídku vzít?
Hodně. Smlouva se skupinou Queen byla pouze na šest týdnů a já jsem musel zrušit kontrakt v Královské opeře. Bylo mi dvacet tři a pokud chcete v instituci jako je Královská opera a balet v Londýně stoupnout v žebříčku, musíte čekat, než někdo nad vámi umře. Proto jsem nakonec nabídku vzal. Říkal jsem si, že to bude pro mě nová zkušenost.
Dá se dvanáct let s Mercurym popsat v jedné větě?
Nedá (smích). Byla to velmi těžká práce. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, padesát dva týdnů v roce. S nejúžasnějším člověkm na světě, který se zároveň stal mým nejbližším přítelem.
Jak často si na něho vzpomenete?
Určitě každý den. V kanceláři mi visí jeho fotografie, takže ho mám stále na očích.
Dokážete si představit, jaký by byl váš život, kdybyste Freddieho Mercuryho nepotkal?
Rozhodně bych tady neseděl. Pracoval bych asi stále v Královské opeře v Londýně. To byla prostě práce na celý život. Jistá penze, pojištění. Z takového místa se neodchází.
V České republice žijete už osmým rokem. Litoval jste někdy, že jste si ji vybral jako svůj druhý domov?
Nikdy! Navíc, teď už to není můj druhý domov, je to můj domov.
Česky rozumíte, ale příliš nemluvíte. Dělá vám jazyk problémy?
Stále. Je to podle mého názoru jeden z nejtěžších jazyků. Trochu česky mluvím, ale gramatiku neovládám. Když si ale třeba v restauraci objednávám jídlo, tak si poradím.
Vyprávíte svým známým, které máte po celém světě, o České republice? Lákáte je na návštěvu?
Každý, kdo přijede do České republiky, chce vidět Prahu. Všichni známí si navíc myslí, že v Praze bydlím. Ale není to pravda. Bydlel jsem tam tři a půl roku, potom jsem se odstěhoval na malou vesnici do západních Čech. Každému říkám, že by do Čech měl aspoň jednou ve svém životě přijet.
Jak často jezdíte do Pardubic?
Mám tady hodně přátel, Pardubice jsou skutečně krásné město. Teď už je znám velmi dobře a budí ve mně velmi přátelský dojem.
Souvisí to s věkem, že jste se odstěhoval z rušného velkoměsta na venkov?
Celý můj život jsem si myslel, že potřebuju ke svému životu město. S Freddiem jsme bydleli hlavně v New Yorku a Los Angeles. Ale to všechno bylo předtím, než jsem získal řidičák. Nenávidím totiž jízdu autem ve velkých městech, je tam téměř nemožné jezdit. Nikde nezaparkujete. Na vesnici je to perfektní.
Kdybyste teď dostal podobnou nabídku například od světoznámého operního zpěváka, přijal byste ji?
Vážně bych o tom přemýšlel. Značnou část mého času ale zabírá práce pro Freddieho fanoušky. Teď jsem třeba byl v Budapešti na velké akci. Letím za jeho fanoušky do Spojených států a do Velké Británie, jsem zainteresovaný ve Švýcarsku. Pro Freddieho byli fanoušci opravdu všechno a já jsem člověkem, který byl Freddiemu nejblíž. Jeho fanoušci se tak přes mé vyprávění k němu mohou přiblížit.
