lata Hrudková a Simona Nedvědová se věnují aerobiku prakticky celý život, mají za sebou výrazné úspěchy jako závodnice, nyní pokračují v kariéře v roli trenérek. Obě studují vysokou školu, každá by si ráda v budoucnu otevřela fit studio. A před finále Miss aerobik se obě nejvíc obávají rozhovoru.
Proč jste se do soutěže přihlásily?
Zlata Hrudková: Už jsem to zkoušela v předcházejících dvou letech, a protože mi finále nevyšlo, zkusila jsem to potřetí. Nikdo mě k tomu nemusel nějak směřovat, byl to vždy můj nápad. Moje maminka z toho byla sice vyřízená, říkala, abych už to potřetí nezkoušela. Ale brala jsem to tak, že si jdu i zacvičit. A nevím, čím jsem letos porotu zaujala a dostala se do finále. Neřekla bych, že jsem dělala něco jinak, připadalo mi to pokaždé stejné. Jenom barvu vlasů jsem měla pokaždé jinou, letos na blond, tak možná to zabralo. A bylo to dramatičtější než v minulých ročnících, protože do finále postoupilo třináct soutěžících a z nich ještě v průběhu dalších soustředění tři vypadly.
Simona Nedvědová: Pro mě je to letos v této soutěži premiéra. Udělala jsem si výlet do Plzně ještě s jednou kamarádkou s tím, že to půjdeme zkusit. Mně to vyšlo, jí ne.
Proč zrovna do Plzně, proč jste nezačala v Kladně?
Simona Nedvědová: Nechtěla jsem, aby o tom věděl někdo z Kladna. Až když jsem postoupila do finále, tak to vyšlo najevo, že něco takového chystám. A to už mi bylo jedno.
Než se dostaneme k finále, řekněte, jaké bylo základní kolo a semifinále? Co bylo pro vás nejtěžší?
Zlata Hrudková: V krajském kole je asi nejdůležitější cvičení. Všichni cvičí podle jednoho lektora. Porota hodnotí, jak rychle se naučíme sestavu, v jakém provedení ji zvládneme, a to je v semifinále možná to hlavní. V semifinále je víc disciplin a při cvičení se víc zapojují silové prvky, hodnotí se flexibilita, rozsahy. Pak je tam ale už i promenáda v plavkách, takže tam už porotci hodnotí i postavu. A nechybí ani rozhovor, respektive jsme měli třicet vteřin na to se představit. A ještě jsme se ukázali ve společenských šatech.
Simona Nedvědová: Pro mě byl nejtěžší asi rozhovor. Mám při něm strašně nervózní, někdy se i zakoktám. Je pro mě hrozné, když je přede mnou tolik lidí a musím mluvit. Nerada mluvím do mikrofonu. Mám velkou trému a nerada slyším svůj hlas. Zdá se mi takový rozklepaný. A ani promenáda v plavkách není nic příjemného, když se tam musím kroutit a dělat různé pózy. I když si myslím, že by to mohla být moje silnější disciplina, ale trochu se při ní stydím.
Vás, Zlato, tréma nesvazuje?
Zlata Hrudková: Je pravdou, že s aerobikem jsme byli několikrát v televizi, ovšem tohle je něco jiného. Nejde jenom o cvičení, tam se budu cítit v pohodě. Ale promenády a rozhovory, to bude asi horší.
Když zmiňujete cvičení, jak moc se sestavy liší oproti tomu, na co jste byli zvyklí při závodech?
Zlata Hrudková: Hodně. Při soutěži hodně jde o komerční aerobik, má blíž k tanečnímu pojetí. Ale ten, kdo zvládne sportovní aerobik, tak si něčím podobným musel v začátcích projít, takže mu to nedělá problémy. Je to lehčí forma aerobiku. Ale teď ve finále to může být jiné, pro- tože tam už si připraví každý svoji sestavu a k ní i hudbu.
Jakou sestavu máte tedy připranou na finále?
Zlata Hrudková: Sestavu jsem si vymyslela sama. Když jsem ji předváděla před porotou, líbila se. Řekli mi, že je hodně ženská, jenom, že bych měla zrychlit hudbu. Těším se na ni, určitě si ji užiji. Jakmile se spustí hudba, tréma půjde pryč.
Simona Nedvědová: Na jednu minutu mám sestavu s prvky sportovního i fitness aerobiku, kterou jsem si také sama vymyslela. Na soustředění k ní připomínky neměli, akorát se prý mám víc usmívat. A to je právě můj největší problém. Že prý vypadám, jako když mě to nebaví, že musím působit víc pozitivně.
Ale úsměv k aerobiku patří?
Simona Nedvědová: Mám s tím problém už déle, že se moc neusmívám. Až prý působím namyšleně. Při cvičení si myslím, že to není tak hrozné, tam si to užívám. Ale třeba při rozhovoru nebo promenádě je to horší. Ostatní holky umí házet úsměvy na všechny strany, já to moc nedokážu.
Ve finále vás čeká kromě cvičení také rozhovor, který obě zrovna nemusíte. A pak jsou tam ještě promenáda v plavkách a veslování na trenažéru, při němž půjde o co nejlepší výkon. Jak na to se cítíte?
Zlata Hrudková: Na trenažéru jsem ujela nějakých 312 metrů. Ale nijak zvlášť trénovat nechodím. Kondici udržuji, ale spíš tak celkově.
Simona Nedvědová: Občas zajdu do posilovny, ale teď moc ne. Nicméně si docela věřím, protože jsem byla v posledních testech třetí, ale první dvě holky do finále nepostoupily. Za minutu jsem ujela asi 240 metrů. To je hodně nebo málo? Možná, že víc. Přesně si to nepamatuji, ale v téhle disciplině si docela věřím.
Takže pro vás, Simono, plavky a veslování budou hodně důležité?
Simona Nedvědová: Určitě při nich budu mít větší úspěch než při rozhovoru. Říkají, že devadesát procent úspěchu je postava. Promenáda v plavkách je proto velice důležitá. Kdo vyhraje tuto disciplínu, má šanci na celkové vítězství. Ale je to těžké, protože v porotě sedí ženy i muži. A ženám se nelíbí velká prsa, chlapům zase ano. Ovlivnit se to nedá, ale jsem se svými mírami spokojená.
Držíte dietu?
Simona Nedvědová: Rozhodně nedržím žádnou dietu. Už pět let jsem pořád stejná a mohu jíst cokoli. Ale vím, že některé holky drží hrozné diety, aby na finále vypadaly co nejlépe. To naštěstí nemusím. Kvůli finále jsem si ale musela zkrátit vlasy. Měla jsem je nastavené, což se porotě nelíbilo. Dali mi najevo, abych si je nechala sundat, že to nevypadá přirozeně. A pak mám zlepšit úsměv.
Snažíte se?
Simona Nedvědová: Myslím na to. Ale nejsem typ člověka, který se musí pořád usmívat. A když se neusmívám, působím prý blbě. Měla jsem s tím problém i v jiných soutěžích. Když nasadím úsměv, připadám si strašně nepřirozeně.
Co vy, Zlato, z čeho máte největší obavy?
Zlata Hrudková: Asi z rozhovoru. Nevím sice, jak to bude vypadat, ale nerada bych to tímhle pokazila. Ani nevím, jak budou vypadat šaty, které budeme mít při rozhovoru na sobě. Mají nás změřené, šaty nám připraví. Při rozhovoru bude záležet také na tom, koho si vylosuji, kdo mi bude pokládat otázky. Nechtěla bych působit strojeně, důležité je být uvolněná. Ale tenhle problém má většina holek. Málokomu rozhovor sedí.
Dobře, o tom jsme už mluvili. Co tedy promenáda v plavkách?
Zlata Hrudková: Nikdo neřekne, kdo jak vypadá, kdo se líbí víc a kdo míň. Myslím si, že mám handicap, protože jsem malá. Lépe vypadá v plavkách vysoká holka s dlouhýma nohama, takže tam si jako favoritka nepřipadám. Jsem ve finále druhá nejmenší.
Zmínili jste také soustředění finalistek. Jak vypadají a co na nich děláte?
Zlata Hrudková: Byly už tři nebo čtyři, teď naposledy v Praze ve Žlutých lázních, kde se uskutečnila i charitativní akce. Na soustředění se ukazujeme sponzorům a divákům, třeba při promenádě, rozhovorech, hrajeme soutěže. Scházíme se na tři až čtyři dny tak jednou do měsíce. V říjnu máme jet k moři nebo do lázní na celý týden. Před prosincovým finále už bude jenom generálka.
Takže se s ostatními soupeřkami víc poznáte. Jaké jsou mezi vámi vztahy?
Simona Nedvědová: Nic moc. Je znát rivalita. Některé dívky dávají najevo, že jsou nejlepší, že vyhrají. To by chtěl každý, to je jasné, ale nemusí to dávat tak najevo. Osobně si proto moc nevěřím, když vidím ostatní.
Jak vás tak poslouchám, tak se vám určitě nezboří svět, když ve finále nevyhrajete?
Zlata Hrudková: Bylo by fajn vyhrát. Šla jsem do soutěže potřetí, protože mám ráda pohyb, že se mi to tam pokaždé líbilo. A věřím, že díky finálové účasti se mi může otevřít víc pracovních možností třeba u trénování, seznámím se se zajímavými lidmi.
Simona Nedvědová: Samozřejmě že ne. Vítězkám to samozřejmě může pomoci po finanční stránce. Dostanou nové nabídky, budou chodit na módní přehlídky, zviditelní se. Také v aerobiku se dostanou tam, kam by se jinak nedostali.
Pak se z nich ale stanou spíš modelky než cvičitelky aerobiku. To by vás lákalo?
Simona Nedvědová: Předvádět spodní prádlo a plavky by mě lákalo. Ale mám i jiné představy o budoucnosti. A nemusí to být budoucnost tak vzdálená.
Povídejte.
Simona Nedvědová: Chtěla bych mít svoje vlastní fit studio, proto bych ráda vedle ekonomické školy studovala ještě fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS).
A vy, Zlato? Jaká je vaše představa o budoucnosti, kterou může finále Miss aerobik ovlivnit?
Zlata Hrudková: Na prvním místě je pro mě studium práv, i když to je spíš povinnost. Neříkám, že mě nebaví, ale pořád je to škola. Koníčkem je pro mě sport. A nevím, co bude za pět let, až vystuduji. Když se mi to povede, tak se třeba budu živit jako právnička. Anebo také ne. Když jsem byla mladší, tak jsem moc chtěla mít svoje vlastní fitcentrum. Což není pořád vyloučené. I proto jsem dělala přijímačky i na FTVS, ale nakonec jsem si vybrala práva. Trenérskou druhou třídu aerobiku mám, teď bych si chtěla dodělat první, se kterou už se dá v této oblasti podnikat.
A možná, že při finále se vás zeptají i na to, co vás ještě baví kromě aerobiku. Co odpovíte?
Simona Nedvědová: Tenis, který jsem dřív hrála závodně. Ráda mám historii, hlavně egyptská historie mě zajímá. A miluji auta. Moc ráda řídím. Teď jezdím octavií, ale budeme mít nové, velké auto. Mým snem je BMW X6. Ale to se budu muset ještě hodně snažit, abych si na něj vydělala.
Zlata Hrudková: Jezdím na koni. Dřív to bylo pravidelné, teď už spíš rekreační. Vlastně už jsem nejela na koni přibližně půl roku. Hrála jsem šest let závodně tenis, než definitivně zvítězil aerobik. Ten mi už teď také hodně chybí, protože jako trenérka mám předškolní děti, u kterých se zatím o aerobiku nedá mluvit, spíš o pohybové průpravě. Ale ještě závodit v aerobiku už bych nemohla, nestíhala bych to. Trénovali jsme každý den, bylo to opravdu hodně náročné.
