Trpím komplexem na zavřené dveře. Jednak nesnáším průvan a druhak se cítím bezpečnější.
Zavřené dveře pro mě znamenají ještě něco – vysněnou čarodějnou zahradu, ve které najdu perličkovou koupel, klobásy na stromě a tucty masérů. A nebo tajemství. Vemte si takovou třináctou komnatu. Co by byla bez dveří? Kolik pohádek by to muselo zabalit, kolik princů, hloupých Honzů a odvážných Marušek by ostrouhalo? Co chudinky jeskyňky? A co špehýrky a kliky? Kolik lidí by přišlo o kšeft. Když jsou dveře, svět je v pořádku. Jenže, v poslední době mám pocit, že se něco děje. Je mi čím dál víc zima, nemám co pucovat, ani kde šmírovat. Dveře nahradila obří skla, která se ještě ke všemu sama rozjedou, takže je člověk nevnímá a nemá si ani do čeho kopnout. Dveře zmizely a všude strašně táhne.
