Někomu může připadat málo exotická. V Zoo Ohrada v Hluboké nad Vltavou ale mohou návštěvníci najít mnoho vzácných českých druhů a exempláře, které v ostatních zahradách nechovají. Snad pro jejich „obyčejnost“. Zdánlivě všední zvířata však často mají neobyčejné životy.
1. Plameňáci růžoví
Stačí vejít do obří voliéry u břehu Munického rybníka a jít po čichu. Nos návštěvníky spolehlivě dovede k plameňákům růžovým. Příchozí spatří hejno dlouhonohých ptáků, kteří tam jako jediní v České republice žijí v přirozené vodě. Všechny ostatní zahrady plameňáky chovají na umělých rybníčcích nebo bazénech.
V osmasedmdesátikrkém hejně mohou pozorovatelé dobře rozeznat dospělé ptáky od mláďat. Jedenáct letošních mláďat má šedohnědou barvu, loňská bílou. Svoji charakteristickou růžovou si vyslouží až po dvou letech života.
S odchovem jemně nachových dlouhonožců, kteří pocházejí z Tanzánie, Zoo Ohrada slaví velké úspěchy.
Od prvního odchovu v roce 2003, kdy začínali s osmatřiceti plameňáky, vyvedli
pětadevadesát ptáků.
„Plameňáky nekloubkujeme. To znamená, že mláďatům neamputujeme poslední letku na jednom z křídel. V ostatních zahradách to dělají, aby pták nemohl létat a neudržel rovnováhu. Ale my máme velkou síť. Zdravá křídla jsou pro samce při páření velice důležitá. Pokud je nemá kloubkovaná, může partnerku správně oplodnit,“ vysvětluje Martin Švihel z oddělení marketingu.
2. Medvěd Ben
Když se řekne Zoo Ohrada, většině lidí se vybaví medvědi. Potomci páru dovezeného z Rumunska v sedmdesátých letech. Dva samci medvěda hnědého jsou velkým lákadlem. Jen málokdo však ví, že tomu tmavšímu, Benovi, jako vzpomínka na dětství zbyly šrouby v noze. „Úraz se mu stal jako medvíděti před dvaceti lety. Ben prý lezl po mřížích a spadl. Polámal si nohu. Veterináři mu ji sešroubovali a dneska by nikdo nepoznal, že se mu něco podobného stalo,“ říká Jitka Králíčková, zástupce zoologa.
3. Vydry Silvestr a Žaneta
Kousek od klece s medvědy dovádějí dvě vydry říční. Silvestr a Žaneta. Oba pocházejí z přírody. Samce do zoo přinesli lidé před deseti lety právě poslední den v roce. Bylo to opuštěné mláďátko, které se zatoulalo mámě kolem Soběnova. Silvestr byl prochladlý a měl zápal plic.
„U našich vyder je zajímavé to, že se tento pár nerozmnožuje. Ve volné přírodě před pářením potřebují být chvíli od sebe. U nás je neoddělujeme. Chceme, aby je příchozí mohli vidět, jak si spolu hrají. Berou se mezi sebou spíš jako kamarádi nebo sourozenci než jako partneři,“ dodává Švihel.
4. Pelikán Áda
Vydří přírůstky zoo mít zřejmě nikdy nebude, zato se letos v červnu dočkala po šesti letech pelikáního mláděte. Pracovníci ho museli odchovat uměle, protože rodiče si po snesení stále rozebírali hnízdo a na vejce nesedli. Z několika vajec se vylíhla jen dvě mláďata. Ošetřovatelé zachránili jen jedno.
Dnes jsou malému pelikánovi Ádovi dva měsíce a za svou ošetřovatelkou chodí jako pejsek. „Piplala jsem se s ním od chvíle, co se vyklubal. Vozila jsem si ho i domů. Můj přítel se smál, že ostatní mají psa, ale my máme pelikána. Áda je na mě zvyklý odmalička, a proto mě považuje za rodiče. Teď ho zkoušíme dávat do ohrádky k ostatním pelikánům. Bohužel má stále raději lidi. To je špatně. Ale věřím, že se s nimi dá do kupy,“ říká kurátorka Radmila Čížková.
5. Minishetlandský pony
Další letošní přírůstek mohou návštěvníci vidět i ve výběhu minishetlandských poníků. Miniatura shetlandského ponyho má v kohoutku do šestaosmdesáti centimetrů. Zoo Ohrada je jedinou zahradou v Česku, která se takovým exemplářem může pochlubit.
Malinký poník se líbí hlavně dětem. Podivují se nad ním ale i dospělí, kteří většinou znají jen standardní poníky. Minishetlandský hřebec pochází z významné chovatelské stanice v Anglii, kobylka je z Holandska a letos v květnu se jim narodila klisnička Romy. Teď je se svou matkou Elizabetou ve výběhu s rodinkou poníků. Ošetřovatelé je dali k sobě, aby hříbata mohla být spolu.
Výběh původně patřil jen poníkům. Ti cítí ve svých menších spolubydlících konkurenci a občas na ně zaútočí. Proto je na noc musejí ošetřovatelé od sebe oddělovat.
6. Srnec evropský
V sousedním výběhu se snášenlivostí problémy nemají. Běhají tam srnky, které přinesli lidé jako opuštěná mláďata. Několikrát ale zbytečně.
„Než člověk na mládě sáhne, měl by si být na sto procent jistý, že je doopravdy opuštěné. Lidé to poznají tak, že mládě zmateně pobíhá, píská a volá o pomoc. Ale jakmile leží v trávě a tiše čeká, znamená to, že osamělé není a máma si pro něj přijde,“ upozorňuje Králíčková.
Jiné je to v případě, když je zvíře zraněné. „Často je zemědělci zraní kombajny. Stále totiž sekají lány od krajů. Zvířata tak zaženou doprostřed pole a tam je pobijí. Letos už k nám přivezli tři posekané srnky,“ vypráví Králíčková.
I když některé srnky pouštějí chovatelé zpět do přírody, bývá častým problémem, že vypuštěná srna nedokáže komunikovat se stádem. To je velmi důležité, obzvlášť v zimě. Když se mezi ostatní nezařadí, má menší šanci na přežití.
Pokud srnka vyrůstá odmalička sama mezi lidmi, chybějí jí rady od „srnčího rodiče“ a neumí si ani najít potravu pod sněhem. Většina srnek, které lidé do zoo přinesou, tam nakonec zůstává.
7. Labuť malá
Další zajímavostí, která podle odborníků stojí za zmínku, je labuť malá.
„Je to velmi vzácný a ohrožený druh. Jsme jediná zoologická zahrada v Čechách, která labutě chová. Přivezli jsme si je ze zoo v Talinu a momentálně máme jeden mladý pár,“ upřesňuje Králíčková.
I když žije labuť malá v tundrové Euroasii a v Česku se vyskytuje velmi zřídka, zájemci si je mohou prohlédnout v ptačím oddělení nedaleko plameňáků.
