Ekonom ani strojař se dresu vzdát nechtějí. Živit se sportem je baví

Odříkání, správná životospráva i úrazy patří ke sportu. Profesionálům z Tábora to nevadí, cyklistiky a fotbalu se budou držet dál.

Každý kluk umí kopnout do balonu a jezdit na kole. Ale jaké je to pro profesionální sportovce, vyměnit si dres s kolegou? Zkusili to cyklokrosař Martin Bína z Cyklo teamu Tábor a druholigový fotbalista Spartaku MAS Sezimovo Ústí Stanislav Rožboud. Prvním úkolem pro Bínu bylo žonglování s míčem. Předvedl se pětačtyřiceti nožičkami a za Rožboudem dost pokulhával. Tomu nedělá problém žonglovat s míčem hodinu a v klidu jich zvládne přes tisíc. „Pěkný. Ty se zlepšuješ každým kopnutím. Když tak přijď v pátek na trénink. Ještě doladíme pár centrů a v sobotu můžeš nastoupit,“ nabízel mu nové angažmá fotbalista. Na oplátku si i Rožboud vyzkoušel roli cyklisty a závodní speciál. „Panečku. To je lehoučký kolo. A strašně dobře ovladatelný,“ liboval si fotbalista, který v letní přestávce najede na svém trekingovém kole kolem pěti set kilometrů. To profesionální jezdec zvládne během sezony kolem dvaceti tisíc kilometrů. „Vypadá na tom dobře. Je vidět, že už má něco najeto. Ten kýbl na hlavě a brýle mu sluší. Jen by potřeboval trochu větší rám,“ všiml si čtvrtý cyklokrosař loňského mistrovství světa v Táboře. Fotbalistu hned zval k premiérovému závodu Táborských okruhů. Oba sportovci se shodli, že bez kvalitní přípravy nelze dosáhnout dobrých výsledků. Cyklista Bína musí před sezonou trénovat vytrvalost, která v další fázi přípravy přechází do intenzity. V průběhu cyklokrosové sezony si ještě stihne odskočit za teplem, polykat další kilometry.

Musí ještě shodit sedm kilo

Od loňského mistrovství světa v Táboře rok marodil s koleny. Před šesti týdny se znovu posadil na kolo. Ale už s nadváhou patnácti kil. „Říkal jsem si, jestli není lepší skončit,“ prozradil na sebe.
To nejtěžší ho prý teprve čeká. Aby se dostal do top formy, musí ještě sedm kilo shodit.
Podobný osud potkal i fotbalistu Rožbouda. Jako kapitán reprezentační osmnáctky vedl český tým na mistrovství Evropy. Dařilo se mu a přišly i výsledky. Dotáhl to až do první ligy, kde odehrál čtyřiatřicet zápasů. Pak ale jeho kariéru přibrzdilo zranění. „Rok jsem nehrál a začínal jsem prakticky od začátku,“ vzpomíná na těžké období, kdy musel znovu prokazovat svoji výkonnost. Postupně ztrácel důvěru trenéra a přestával si věřit. Po angažmá v Prachaticích přišel v roce 2007 na Soukeník. Každý sportovec se ale musí umět vyrovnat se ztrátou formy. „Když mi něco nejde, zaměřím se na to při tréninku. Když poznám, že se zlepšuju, získávám zpátky i ztracenou sebedůvěru,“ prozradil fotbalista.
Kdyby Rožboud skončil s fotbalem, zřejmě by po vystudování ekonomické školy pracoval v bankovnictví. „Naši si představovali, že půjdu na vysokou školu. Ale už v osmnácti jsem věděl, že to bude jinak. Sice jsem se dostal na fakultu, ale kvůli fotbalu jsem studium nestíhal,“ vysvětlil. Oba muži berou sport jako zaměstnání, které přináší odříkání. Základem je správný jídelníček a dodržování životosprávy.
Rožboud měl ve své kariéře odmalička jasno. Chtěl být fotbalistou, stejně jako jeho otec. Začínal v pěti letech v Netolicích, pak přestoupil do českobudějovického Dynama. „Tam jsem zjistil, že bych se fotbalem mohl živit,“ vzpomíná. Bína se věnuje cyklistice od osmi let. „Cyklistika mě baví a zcela naplňuje,“ tvrdí. Jeden čas ovšem přemýšlel i o fotbalu.
Kdyby si měl vybrat jiný sport, těžko by se rozhodoval. „V mém věku už nemá cenu začínat s jiným sportem. Možná s bowlingem, kulečníkem nebo šachy. Ale velké peníze se dají vydělat tenisem a golfem,“ dodává s úsměvem.
Plat sportovců se skládá ze základní mzdy a prémií. Ty jsou v případě fotbalisty za vítězství. Nebo u některých hráčů i za vstřelené góly a asistence. Cyklokrosař si může přilepšit umístěním v závodech světového a českého poháru. Za dlouhodobě dobré výsledky může navíc získat od klubu i další finanční ocenění.
Bína sice vystudoval táborskou průmyslovku, ale že by se vrátil ke své profesi, s tím už nepočítá.
„Už jsem sice nad tím přemýšlel. Ale zatím to nechci řešit,“ nechtěl prozradit své plány. Po chvilce váhání ale vyhrkl. „Nejradši bych nedělal nic. Bavilo by mě cestovat po světě.“