Zatím poslední, pátou knihou bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové je sbírka justičních povídek Oko za oko. Téměř celé její literární dílo se točí kolem právnické práce. Jenže po pětadvaceti letech praxe obhájkyně a advokátky se ani není čemu divit.
Vás ještě pořád baví příběhy lidí, kteří vám projdou právnickou praxí?
Strašně. Vlastně si nemohu pomoct. Ze mě to tryská. Jsem naopak nešťastná, když si večer nemůžu sednout k počítači a ten příběh, který ve mně rezonuje, hodit na papír. A část právnické profese je také o tom, že píšete návrhy, podání, vyprávíte. Někdy si říkám, že jsem vypravěčka příběhů, protože i v praxi převyprávím příběh tak, aby byl pro mého klienta výhodný. A přesvědčím soud o tom, že se ten příběh stal tak, jak ho klient popisuje.
V čem se od toho liší, když pak píšete povídku?
Pokud jde o mé povídky, chtěla jsem lidem trochu zpopularizovat právnické povolání, ukázat, jak jednotlivé profese fungují, protože to, co se občas objevuje v médiích, ve skutečnosti funguje jinak. A tak jsem popsala různé typické příklady a případy, se kterými advokát přichází do styku. Někdy jsou totiž příběhy skutečných lidí mnohem zajímavější než to, co by člověk vymyslel. Samozřejmě jsem žádnou kauzu nepopsala detailně, jsem vázaná vůči klientovi povinností mlčenlivosti.
To asi nebude veselé čtení.
Máte pravdu, většinou jsou to smutné příběhy, protože k advokátovi přicházejí lidé vždy, když mají problém. Takže jsou tam pachatelé různých trestných činů, je tam popsáno, jakým způsobem plyne trestní řízení, nebo to, jak se vůbec člověk do problémů dostal. Často jde o rozvádějící se a rozcházející páry, jejich děti. Všechny příběhy spojuje nějaký justiční prvek.
Můžete uvést příklad?
Například jsem popsala případ klientky, která si zaplatila zájezd do Údolí králů v Egyptě a pak viděla v Egyptě všechna možná místa kromě toho Údolí králů. Domáhala se tedy logicky škody. Napsala jsem i příběh bezdomovce, který chtěl strašně strávit Vánoce ve výkonu trestu, ale bohužel, nebo bohudík, narazil na advokáta, který se mu snažil tak pomoci, že mu vydobyl propuštění z vazby. Všechny povídky v knize Oko za oko potom spojuje deník začínajícího soudce. To znamená zápisky mladého, nadšeného, idealistického člověka, který se teprve seznamuje se souzením a vidí, že je všechno jinak, než si představoval.
Jak vás napadlo vydat první knížku?
Tím prvním popudem byla nemoc mé sestry. Posílala jsem texty do různých soutěží, psala si povídky do šuplíku a kdysi jsem jí jednu věnovala. Pak těžce onemocněla a já jsem jí chtěla udělat radost. Tu první knížku jsem vydala pro ni. Je to skoro symbolické, že mám svou pátou knihu, protože sestra bohužel před pár týdny zemřela.
Jak se zpětně díváte na své necelé dva roky ve funkci ministryně spravedlnosti?
Kdybych se do té funkce dostala z advokátní praxe, tak by to byl velký šok. Ale já jsem mezitím pracovala v České advokátní komoře a pak jsem byla ředitelkou justiční akademie, takže jít do politiky byl další stupeň, přirozený krůček z postu šéfa státní instituce. Nicméně bylo to úplně jiné, než jsem čekala. Hloupě a naivně jsem si myslela, že rozumím justici, když v ní tak dlouho jsem, a všechny důležité lidi v justici znám. Takže jsem si poněkud troufale myslela, že na tu funkci mám. Vůbec jsem si neuvědomila, že k tomu, aby člověk uspěl ve vysoké politické funkci, musí mít také politické zkušenosti. Ne lidské, ne právní ani justiční. A politické zkušenosti jsem vůbec neměla, takže jsem dělala obrovské boty a chyby. Důvěřovala jsem, chodila jsem se srdcem na dlani, jak se mi to celý život vyplácelo. No a v politice je všechno jinak. Ta zkušenost byla zajímavá, nová, spoustu věcí jsem se naučila a jsem hrozně ráda, že už to skončilo. Vůbec toho nelituji a děkuji osudu za tuhle možnost. Naštěstí jsem zase zpátky v advokacii, jsem svobodná a stojím na vlastních nohou.
Co Justiční akademie v Kroměříži? Prý jste odešla kvůli šikaně.
Justiční akademie a Kroměříž byla krásná tříletá zkušenost. Zamilovala jsem si samotné město i instituci, která má spoustu možností, kam se rozvíjet. Vznikl výborný kolektiv lidí, se kterými se mi skvěle spolupracovalo. Udělali jsme hodně věcí, akademie se posunula, ukázala svůj význam a myslím, že ji soudci i státní zástupci ocenili. Vždycky jsem byla pyšná na to, že takovou organizaci řídím. Nicméně poté, co jsem se vrátila z ministerské funkce, jsem začala pociťovat velké rozdíly. Předtím za mnou ministr Jiří Pospíšil stál a podporoval mě. Celé vedení ministerstva bylo na mé straně. Potom zřejmě neunesl to, že jsme se vystřídali, a nastaly problémy.
Jaké?
V jednu chvíli to velmi reálně vypadalo, že by mohla být justiční akademie trestaná za to, že stojím v jejím čele. Dokonce se hovořilo mezi řádky o tom, že by mohla být zrušena. A to jsem opravdu nechtěla. Říkala jsem si, že pokud se mnou pan ministr nechce spolupracovat, měl by mi to říct. Co mu nevyhovuje, jakou má představu, a pak bychom se mohli rozejít. Ale k ničemu takovému nedošlo. Člověk nemusí od svého nadřízeného snášet úplně všechno a vést boj, který ho není hoden. Za této situace jsem odešla a ulevilo se mi.
Teď kromě psaní děláte co?
Žiju a pohybuju se ve světě, kde jsou přímé a otevřené vztahy a dlouhodobě se to vyplácí. Mám takové tři nohy, na kterých stojím. Advokátní kancelář, specializující se na rodinné právo a rodinné vztahy. Vymyslela jsem nový pojem „právo rodiny“ - to nejsou jenom děti, ale je to všechno, co se rodiny týká. Takže například i dědictví, vypořádání majetku, azylové řízení a podobně. Druhá věc je, že učím na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů. A zatřetí jsem začala vydávat časopis Rodinné listy, který je zaměřený na širokou oblast rodiny. Tedy nejen na právo, ale na všechny odborníky, kteří se rodinou zabývají.
S vaší politickou kariérou souvisí i nálepka sexuální dračice. Jde o výmysl bulváru, nebo váš životní postoj?
Sex patří k životu a já ho mám ráda. V době, kdy jsem něco podobného o sobě řekla, jsem ani náhodou netušila, že budu ministryní. Pak jsem se na sebe sama trochu zlobila. Svůj názor a postoj jsem totiž otevřeně vyvěsila na internet, na webové stránky sci-fiklubu, jehož jsem členkou. Na druhou stranu musím říct, že otevřený přístup k sexu je mi vlastní a vyznávám ho, možná i proto, že můj tatínek byl gynekolog, takže jsem v tom vlastně vyrůstala. To, co potom nastalo, byla spíše reakce prudérní společnosti, která je navíc ještě pokrytecká. Všichni o sexu sníme, všichni o něm mluvíme, my ženy ho probíráme s našimi kamarádkami, muži se svými kamarády a kolegy. Sex je nedílnou součástí života a patří ke každému člověku, ať už ho praktikuje třikrát denně s mnoha partnery, nebo jen se svým vlastním partnerem, anebo dokonce vůbec ne a jen o něm sní. To byla tehdy jenom taková bublina, že já jsem něco výjimečného, když na něj myslím, mluvím o něm a provozuji ho. Ve skutečnosti to dělá většina lidí.
Slyšela jsem, že máte rozepsané i erotické povídky.
Jeden můj kolega mě o ně svého času poprosil. Ale bez ohledu na to, co se o mně vždycky psalo, musím říct, že erotické příběhy nejsou moje doména. Napsat dobrou erotickou povídku tak, aby byla přirozená, je velmi těžké. Takže musím říct, že ty justiční mi jdou mnohem lépe a jednodušeji než erotické. Spousta sexuálních podtextů je však i ve sbírce Oko za oko. Mladý začínající soudce, o kterém jsem už mluvila, má spoustu snů a některé z nich jsou erotické. V jednom případě má dokonce erotický sen o své šéfce, předsedkyni soudu. Ten sen je tam velmi podrobně vylíčený i se sexuálním desaterem. Pokud by tedy čtenář měl zájem o tuto část mé tvorby, v poslední knížce ji najde.
Novou knihu teď nechystáte?
Mám rozepsaný román. Nakladatelství Mladá fronta nyní debatuje o edičním plánu, a když se vše podaří, tak by můj román mohl vyjít na podzim.
O čem bude?
Je o vztazích a o lásce. O jedné ženě a o tom, jak se na ni různí lidé dívají. Myslím si, že ve skutečnosti nás úplně dopodrobna nikdo nezná. Neexistuje jediná osoba, která by vás znala ze všech stran. Takže komplexně bude hlavní hrdinku znát jenom čtenář a různé pohledy na ni budou řešit její příbuzní, známí a nejbližší.
Justici se tentokrát vyhnete?
Ne, objeví se tam něco málo i z justice, také násilná smrt a několik tajemství, která vlastně bude taky znát jenom čtenář. Ale k justici bych se do budoucna ve své tvorbě zase chtěla vrátit. Líbilo by se mi napsat nějaký velký román o justici. Protože vidím, že zatím vycházejí pouze různé korupční kauzy a knihy, které popisují spíše excesy, těch však v reálu moc není. Ve skutečnosti jsou v devadesáti procentech činností justice nějaké standardní úkony. A tak bych chtěla českou justici nějak poutavě popsat. Ale to je na hrozně dlouho.
