Vaše nahrávky jsou hlavně oslavou tradičních forem flamenca. Váš otec, který jako producent dohlížel na vaše starší nahrávky, vešel do dějin jako hudebník, který je spíše posouval, bořil, měnil, nevyvolávalo to ve vás rozpory?
Flamenco je univerzální, věčný jazyk. Původně bylo něčím niterným, až později začalo patřit všem. V každém případě se neustále rozrůstá, a já jsem šťastná, že mohu být součástí tohoto světa.
Můj otec vstoupil do dějin především tím, že byl jednou z nejpokornějších, nejčestnějších a nejpracovitějších bytostí, které tento svět kdy poznal. Byl kreativní a svobodomyslný, prostřednictvím flamenca hájil lidská práva, proměnil je v něco obrovského. Propojil je s kulturou, poezií, literaturou, historií, malbou a sochařstvím. S Picassem, Fallou, Lorkou, Pedrem Garfiasem, Kavafisem, al-Mu’tamidem, svatým Janem od Kříže a dalšími básníky. Vždy hledal cestu, kudy je šířit dál, aby dál získávalo na univerzálnosti. A dělal to proto, že flamenco miloval a obdivoval je více než kdokoli jiný.
V interview k albu Autorretrato (Autoportrét) hovoříte o potřebě být upřímným, aniž by tím byla narušena umělcova svoboda. Jak jdou tyto hodnoty dohromady s tradičními, ustálenými formami flamenca, kolik v nich interpretovi zbývá prostoru, do nějž může otisknout sebe sama?
Je nesmírně důležité dělat věci s láskou a s úsměvem. Člověk si nemá volit cestu zbůhdarma. Pro mě je prvořadé, aby si každý s sebou nesl nějaký smysl, poselství, příběh, který chce vyprávět. Musí mít něco, s čím pronikne ostatním do duše, s čím se druzí budou moci identifikovat. Něco, co s ním budou moci sdílet, když zrovna pojedou autem anebo se ocitnou sami, doma anebo i u stolu.
Andaluská kultura často bývá synonymem pro španělskou. Čím si vysvětlujete, že právě odsud pochází tolik inspirativního umění?
Mám to štěstí, že jsem se narodila v Granadě, ve městě Alhambry. Jako místo má mnoho co vyprávět: je to město vody, hudby, umění a historie. Odmalička mi to pomáhalo chápat, respektovat, hodnotit a znát historii. Bez ní, bez minulosti, klasiků a lidí, jichž se můžeme přidržet a kteří nám prošlapali cestu, není budoucnosti. Jediné, o co se snažím, je proniknout do srdcí a pocitů ostatních lidí. Chci jim vyprávět, co jsem se naučila. A to zas není nic jiného než citlivost a právě ta přítomnost Alhambry v mém životě.
Andalusie je křižovatkou kultur a národů, i modelem poklidného soužití etnik, včetně romského. Čím si tuto nekonfliktní povahu vzájemného soužití vysvětlujete?
Hudba je živoucím příkladem pokroku, propojení a dialogu. Kultura a umění jsou univerzálním dialogem. Romové si prošli podobně obtížnými momenty jako jiná etnika, která rovněž musela přežít různé pohromy, než se jim podařilo dostat, kam si přála. Naštěstí dnes již máme romské právníky, židovské vědce, francouzské básníky, mexické malíře, andaluské toreadory… Všichni tito lidé přispívají svým osobitým způsobem k utváření světa prostřednictvím umění a zvláštní citlivosti.
