Etno. Řeč dutého bubnu rozvlní boky
V bývalém lomu za Mostem muži a ženy různého věku rozdělávají oheň. Muži mají na sobě bavlněné haleny a ženy dlouhé řasené sukně.
Když slunce zapadá za obzor Krušných hor, zaznějí z lomu první tóny a zvuk bubnů, vítr roznáší po výsypce lomu.
Zatímco muži svírají bubny potažené kozí nebo rybí kůží mezi stehny, ženy sundavají boty a rozvlní svá těla v etno rytmu. Zatím podupávají na místě. Vždyť večer teprve začíná a hudba se pomalu vpíjí do krve.
Kdo by náhodou přišel na opečeného buřta, má smůlu. Vyznavači etno stylu jsou většinou vegetariáni, ochránci přírody a hledači pravdy v esoterických kořenech minulosti africké, aztécké, mayské, tibetské, indické a dalších.
Dlaně ztvrdlé od bubnu
Etno ale není jen o ohni a bosých nohou tancujících v trávě.
Naučit se dobře bubnovat na africký buben zvaný džembe není jen tak. A kdo to myslí skutečně vážně, hledá učitele přímo v Africe.
„V naší kapele Zdarr jsme zkoušeli nejrůznější bubínky. A já si pořídil džembe. Skutečný hudební nástroj, ne turistický brak,“ vypravuje Pavel Hendrych.
Na džembe neexistují noty. Učení se předává z generace na generaci.
Afričané mají rytmus v těle. Na první pohled se může monotónní hra jevit jako jednoduchá. Opak je pravdou.
„Považoval jsem za slušnost, abych se naučil hrát přímo od Afričana,“ líčí Pavel Hendrych.
Od Yayi Traore, studující farmacii v Praze, získal kontakt na její rodinu v hlavním městě Mali – Bamaku.
Netoužil poznat africký kontinent jako turista s cestovní kanceláří. Jeho cíl byl jediný, naučit se hrát na džembe. Spolu se svým bratrem vyrazil na třicet dnů do Mali. U rodiny Yayi Traore našli na ten čas střechu nad hlavou.
Pradávná mystika
Učil se rovnou na ulici. „Učitel mi ukázal rytmus a ten jsme opakovali pořád dokola hodinu dvě – tři dny za sebou. A pak další rytmus. Za třicet dnů jsem se jich naučil devět,“ vypravuje mladý bubeník.
Na zvládnutí nástroje by potřeboval půl roku. Jenže měl jediný měsíc. Získal dobrý základ, který jen a jen dalším hraním zdokonaluje.
„Učitel se divil, že se učím hrát na buben bez ženy,“ přiznává Pavel Hendrych.
Pro Afričany se totiž džembe snoubí s tancem a jedno z druhého vychází. Muž bubnuje a žena podle něj rozvlní svoje tělo. Jde o pradávnou mystiku, řeč dutého bubnu a kyprého ženského těla.
„Kolikrát se muž při hře dostal až k zemi, bubnoval ženě u nohou pod sukně,“ vypravuje vlastní zážitek Pavel Hendrych.
Jak tak bubnovali ve skupině na ulici, náhodní kolemjdoucí se zastavovali. Ženy sundaly z hlav nákupní košíky, vyvázaly děti z šátků a třeba jen na chvíli rozvlnily svoje těla.
A stejně tak muži. Monotónní rytmus bubnů uvádí člověka do lehkého tranzu. Mozek se rozvibruje na jiných frekvencích a bubeník i tanečníci tímto způsobem vlastně relaxují.
Blízkost k esoterice
Afrika je pouze jedním z kontinentů, kde vyznavači etno hledají inspiraci. Někdo ve hře na buben, druhý ve stylu oblékání, jiný v zařízení svého bytu.
Etno nesvazuje přísně lidem ruce a nehlásá, co by měl člověk dělat. Dává volnost a právě ona volnost a spojitost s přírodou je magií tohoto stylu.
Kromě bubnů vyznavači etno používají rumba koule, rolničky. S velkou oblibou hrají na tibetské mísy, odlité ze sloučeniny sedmi kovů.
„Podle mne etno hodně souvisí s new age stylem a má blízko k esoterickým naukám,“ míní Anna Sovová.
Přesto, že není tanečnice, africké džembe ji vždycky dostanou. „U valčíku nebo Hany Zagorové zůstávám naprosto v klidu. Jak ale slyším bubnovat na džembe, nemůžu jen poslouchat,“ pohupuje se v bocích žena s vlasy svázanými do ručně barveného hedvábného šátku. Na krku se jí zaleskne stříbrná spirála a kámen zvaný tygří oko.
Etno styl je uvolněný. Jeho vyznavači se vyhýbají uměle vyrobeným textiliím. „Stejně tak i doma dáváme přednost nábytku ze dřeva, bambusu a keramice. Rozmístění nábytku má podle feng shui svá pravidla. Jde o to, aby posvátná cchi mohla bytem volně proudit,“ říká Anna Sovová.
Ladí do oranžovohnědých barev a její oděv sestává z několika vrstev.
Oblečení z Asie
„Na etno módu nenarazíte v marketech. Trička, sukně, šaty, kalhoty, šátky převážně z Nepálu či Indie prodávají specializované obchody. V Mostě třeba Batavia. Oblečení snadno objednáte i přes internet,“ dodává Anna Sovová.
V látkách z bavlny, hedvábí, konopí se cítí svá. „Líbí se mi i barevnost, která s etno stylem souvisí. Nemám ráda panelákovou šeď anebo černý šatník,“ svěřuje Anna Sovová.
Nenosí boty na podpatku, ale většinou rovné podrážky. Nejraději však v létě chodí bosa, aby kontakt se Zemí měla co nejintimnější.
Vhodným doplňkem k oblečení z přírodních materiálů jsou bavlněné tašky přes rameno, opět v různých barvách a s různými etno motivy.
V tašce nesmí chybět látková peněženka.
Vyznavačů etno je v Mostě několik desítek. Nemají klubovnu, kavárnu, tančírnu. Nejraději se scházejí venku pod širým nebem a u ohňů.
