Dvě desetiletí starý experiment slaví úspěch. Dvanáct tisíc tun pomerančových slupek přeměnilo část skládky na extrémně úrodnou krajinu.
Psal se rok 1997, když dva výzkumníci Princetonské univerzity, Daniel Janzen a Winnie Hallwachs, oslovili kostarického výrobce pomerančové šťávy Del Oro, zda by nedaroval část svého neúrodného pozemku sousednímu národnímu parku Guanacaste Conservation Area. „Za odměnu“ by tam mohl vyvážet tuny pomerančových slupek, které vědce zajímaly hlavně proto, že mohly půdu dobře pohnojit.
„Tehdy to byla win-win situace – park by se zvětšil, firma by měla kam vyvážet odpad a vědci by dostali prostor pro výzkum hnojivého potenciálu,“ vysvětlil na webu Princetonu ekolog Timothy Treuer. Ten od roku 2013 jako první zkoumal výsledky takřka zapomenutého experimentu, který musel skončit už v roce 1998. Konkurenční kostarická společnost TicoFruit totiž firmu Del Oro zažalovala za „znečištění části národního parku“. Šokující žalobu záhy podpořil i tamní nejvyšší soud, a aniž by přihlédl k vědeckému experimentu, oblast nařídil uzavřít.
TicoFruit v žalobě vycházela z toho, co mohl každý vidět. „Během prvních šesti měsíců se vrstva dvanácti tisíc tun pomerančových slupek navezených na přibližně sedmihektarový pozemek přeměnila v hnijící, černou a mazlavou břečku plnou much,“ uvedl v časopise Scientific American Treuer. Podle něj to byl nevábný pohled, který však má – stejně jako přeměna housenky v motýla – skvělý výsledek.
Po téměř dvaceti letech roste na místě skládky mimořádně hustá džungle s nebývalou rozmanitostí rostlinných druhů. V oblasti je zelená biomasa o 176 procent hustší než na ostatních pozemcích parku a vědci teď volají po oživení experimentu. Kvůli tomu, že soud oblast uzavřel, nemají jakákoli data, jak přesně pomerančová kůra na půdu působila a jaké regenerační procesy tam nastaly.
