Exprimátor: vášnivý kuřák, co rád lenoší | E15.cz

Exprimátor: vášnivý kuřák, co rád lenoší

První polistopadový primátor Olomouce Milan Hořínek hodnotí čtyři roky na radnici jako nejhorší období svého života.

Jeho životní příběh je jako z románu: chartista, který nechtěl být primátorem, a proto kandidoval do sněmovny na nevolitelném místě, se nakonec stal poslancem i primátorem. Navíc se Milan Hořínek dostal do čela Olomouce z dost netradiční pozice.

„Šel jsem na radnici rovnou z nádraží, kde jsem měl na starosti nákladní vagony. Mělo to tu výhodu, že nikoho nezajímalo, co jsem podepsal nebo nepodepsal. Stačilo jim, že to všechno jezdilo. A když jste byl s prací hotov, dalších čtyřiadvacet hodin na vás nikdo nemohl. Na té radnici jsem nebyl s prací hotov čtyři roky!“ porovnává Hořínek obě zaměstnání s werichovsky zabarveným hlasem.

Když se do své primátorské pracovny nedávno vrátil jako host, zjistil, že se změnil jen koberec. „Hezké je, že tam zůstal ten třímetrový stůl. Rovnal jsem na něj listiny a spisy na hromádky odleva doprava podle důležitosti. Vlevo ty urgentní, vedle méně urgentní a ještě méně urgentní, až na konci byl koš. Přes týden každá záležitost takto postupovala,“ vypráví Hořínek.

Za nesmyslný trend označuje dříve zavedený postup, že kdo byl v disentu, dostal po převratu funkci. „Pokoušel jsem se tomu vyhnout tak, že jsem kandidoval do parlamentu na krásném nevolitelném osmnáctém místě. A skutečně, sedmnáct jich tam za Občanské fórum šlo. Říkal jsem si, že mě pánbůh pomiloval,“ vzpomíná exprimátor.

Volební plakát má dnes na záchodových dveřích. „Někdo mi ho dal a mně se tam loupe lak,“ vysvětluje rodilý Olomoučan nestandardní místo výlepu. Plán nestat se politikem mu ale nevyšel. Jeden ze zvolených poslanců zemřel a Hořínek musel na jeho místo. A navíc, mezitím jej olomoučtí zastupitelé zvolili primátorem.

Podle jeho nástupce a dnes náměstka hejtmana Ivana Kosatíka byl Hořínek v nelehké pozici. „Musel celý aparát radnice překlopit na demokratickou instituci. Je to člověk, který ví, co a proč chce. Když jsem jej střídal ve funkci, říkal jsem si: Kéž bych to dělal tak dobře jako on,“ tvrdí Kosatík.

Hořínek jeho slova komentuje s typickým humorem. „On ale neví, že jsem profesionální lenoch. My lenoši dokážeme odhadnout, kdy se už práci nevyhneme, a pak to uděláme rychle a kvalitně,“ říká Hořínek.

Práci mu sháněli žáci

O věci veřejné se začal zajímat už mnohem dřív než v roce 1989. V srpnu 1968 se třeba postavil proti sovětské okupaci, za což ho vyhodili z učitelského sboru gymnázia ve Šternberku.

„Nebýt mých žáků, byl bych nezaměstnaný. Sehnali mi místo pomocného skladníka, dělníka na pile nebo nočního hlídače u Dopravních staveb. To byla paráda. Mohl jsem dvanáct hodin číst nebo spát. Tam kradli všichni v pracovní době. V noci by kradl jen šílenec. To byly časy!“ libuje si Hořínek, který později podepsal i Chartu 77.

Když v devadesátých letech opustil radnici, udělal si doktorát a stal se vedoucím katedry společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Dnešní šéf katedry Zdeněk Novotný si na předchůdci nejvíce váží smyslu pro humor. „Všechno dokáže odlehčit, i věci vážné či nepříjemné. Se studenty ale jednal opatrně, působil spíše jako autorita. Cenil jsem si i jeho nadhledu, nikdy se neutápěl v maličkostech,“ říká Novotný.

Hořínek si dnes těžko vzpomene na oblíbené autory, protože už beletrii nečte. „Už třicet roků doháním to, co jsem nestačil z odborné literatury. Filozofie, politologie a teologie. Člověk si nakonec vystačí s biblí a Kantem,“ podotýká exprimátor.

Z lenosti vzdoroval Hořínek i příteli, profesoru Friedrichu Natherovi z Mnichova, když jej nabádal, aby v Olomouci založil charitativní Lions Club. „Obtěžoval mě tak dlouho, až jsem vyčerpal všechny výmluvy,“ lituje naoko Hořínek. Dnes tato organizace podporuje hlavně slepé a slabozraké děti. Slušný výtěžek přináší do pokladny i prodej punče na náměstí. „Mám k tomu smíšený vztah. Ty stánky bych vypráskal, ale točí se v tom dobré peníze,“ uznává Hořínek.

Trápí ho i to, že už podle jeho soudu hospody nejsou, co bývaly. „Schválně jsem chtěl jít na rozhovor sem, do Konviktu, a přitom už ani tady se nesmí kouřit. Ale budoucnost patří nám, kuřákům, dorost kouří! Jednou se zase bude kouřit i na úřadech,“ prorokuje velký milovník dýmky. Do úst ji bere už od studií a zapálí si i dvanáctkrát denně.

„Konvikt jsem jako primátor jednou dopoledne koupil od armády za korunu. Odpoledne jsem ho pak za korunu prodal univerzitě. Asi ji městu dodnes dluží. Proč jsem to neprodal za dvě koruny? No, protože nejsem spekulant,“ uzavírá Hořínek.
Příště: ředitel Muzea umění Pavel Zatloukal

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!