Plní u policie ty nejtěžší úkoly. Dostává se do situací, jakým by se člověk obloukem vyhnul. Jeho jméno nelze uvádět v novinách, stejně jako fotografii. Představu amerického akčního hrdiny, jak by se podle popisu mohlo zdát, ale zdaleka nenaplňuje. Naopak. Spíše než střelné zbraně je jeho kalibrem mluvené slovo.
Úkolem pana Z, jak ho Sedmička pracovně pojmenovala, je naslouchat, chápat i pomoci lidem po těžkém zážitku. Ať již kolegům policistům nebo náhodným zúčastněným.
„Jsem takový první hromosvod. Pomáhám v situacích, které většinou nějak souvisí se smrtí člověka, jako jsou vážné autonehody, kde zemře někdo blízký, sebevražedné pokusy nebo rodinné problémy,“ popisuje.
K policii se dostal náhodou, díky svému povolání. Je duchovní, starokatolický farář, který má stále na starosti věřící v Pacově a Pelhřimově. Od roku 2004 je součástí týmu posttraumatické intervenční péče, loni v březnu se stal policistou. Jako druhý duchovní v republice.
I smutek si užívá
„V roli policisty jsem zasahoval u nehody dvou osobních aut na Táborsku. Byla tam dvě těžká zranění. Kolega se ujal policejních úkonů a já nějak přirozeně těch blízkých, účastníků nehody,“ vzpomíná na jeden z případů. Konkrétněji mluvit nechce. Lidé věří, že jejich zážitky nebude popisovat dál. Jako farář je na zpovědní tajemství zvyklý.
„Možná to zní divně, ale práci v týmu si užívám. Řídím se heslem Viktora Frankla, tvůrce logoterapie. Co bylo, nezměníme, co bude, nevíme, tak si pojďme užít, co je teď, ať je to smutek nebo radost,“ vysvětluje paradoxy.
Jeho zážitky mají přitom k radosti daleko. „Když při událostech figurují děti, je to nejhorší. To si v té situaci představím vlastní,“ povzdychne si. Potomky má tři.
Připravený je ale i na ostré akce. Mít zbraň vyplývá z jeho policejní povinnosti. „Když to bude nutné, musím zasáhnout jako každý policista a nepřemýšlet o tom, že jsem duchovní,“ říká vážně. Aby mohl být řádným policistou, přes týden ještě studuje v Praze.
Původem je pan Z Polák. V osmnácti tam vstoupil do kláštera, vystudoval teologickou fakultu. „Představoval jsem si, že půjdu na Ukrajinu, kde budu víc potřeba. Jiní duchovní odcházeli do míst jako třeba Afrika,“ říká farář.
Do Čech, konkrétně do Klokot, ho před patnácti lety přitáhla osobnost pátera Zdeňka Čížkovského. Pak ale z římskokatolické církve vystoupil, dva roky jezdil s náklaďákem. „Teď se mi to hodí,“ usmívá se policista. Od roku 1999 je duchovním starokatolické církve.
