V civilu jako katolický kněz nevypadá. Na rozhovor přijde v kožené bundě, vtipkuje, pije Coca-Colu a modlí se za boleslavské fotbalisty. Přesto jej mrzí, jak lidé tráví Vánoce.
Jaké jsou dnes podle vás Vánoce a jaké by měly být?
Lidé, mezi kterými žiji v mladoboleslavském rybníku pohanství, nemají právo slavit Vánoce, protože většinou jsou nepokřtění a Vánoce jsou ryze křesťanské svátky. Na Vánoční svátky, tedy na setkání s narozeným spasitelem, bychom se měli především dobře připravit. Když chci mít dobrý oběd, také si musím připravit ingredience. K tomu slouží čtyři týdny adventu. Advent je úplně nový začátek, stojíme vlastně sportovní terminologií na startovní čáře, zaklekli jsme do bloků a člověk by se měl dívat dopředu. Advent je ale také pořádná porce poezie. Máme třeba adventní věnec. Dříve na něm lidé každý den zapálili jednu svíci, takže když přišly Vánoce, místnost byla naprosto prozářená. Svíce je symbolem Krista, protože Ježíš o sobě říká, že je světlo světa. Jeho narození symbolizovalo obrovské množství světla na věnci na konci adventu. Většinou na něm také bývají červené svíce, což symbolizuje Ducha svatého, který počal Ježíše v lůně Panny Marie.
Lidé mají doma také stromek, i to je symbol křesťanských Vánoc?
To ne. Ale je to symbol života, opět jsou tam světla, ozdoby mohou symbolizovat štědrost Vánoc. Určitě ale nezáleží na tom, jak velký strom máme, zda umělý, živý, či jen větévku. Vánoce nespočívají v luxusu, kdy se sousedé předhání v tom, co pořídili svým dětem. Rozčilují mě v říjnu reklamy hypermarketů, že se blíží Vánoce. Jsme nedočkaví a nic si neumíme vychutnat, stále někam spěcháme. To by nemělo být. Čtyři adventní týdny, kterými se připravujeme na setkání s narozeným spasitelem v betlémském chlévě, symbolizují čtyři tisíce let, které čekalo lidstvo na příchod Spasitele Krista. Ten chudým zvěstoval spásu, zajatým vykoupení a zarmouceným radost. Štědrý den je posledním dnem adventu, potom 25. prosince na Boží hod začnou půlnoční mší svatou Vánoce.
Máte rád půlnoční?
Samozřejmě se na ni každý rok velmi těším, hlavně, že přijde víc lidí, než je u nás obvyklé. Přitom je mi ale při mši nesmírně smutno, protože skoro nikdo se mnou nekomunikuje. Nazývám ji „divadlem jednoho herce“, kterým jsem já. Při modlitbě Páně, kterou by měl znát i průměrně vzdělaný pohan, se lidé bojí otevřít ústa, protože ji neznají, či že se stydí modlit.
V Kolíně farář jednou půlnoční ukončil předčasně.
Já mám dobré zkušenosti, lidé se chovají slušně, decentně. Možná je to tím, že dokážu zaujmout. Musím teď příchozí pochválit.
Nevadí tedy, když přijdou nevěřící?
Samozřejmě, že ne. Ale pro ně je to folklór, zatímco pro nás křesťany jde o vrchol dne. Jako farář nemohu udělat nic víc, než že použiji Kristova slova, která padají z mých nevymáchaných úst. Navíc se mi v Bakově stalo, že za mnou po půlnoční přišli mladí manželé uchvácení atmosférou. Řekli mi, že začnou chodit do kostela a dodrželi to. Mám velikou radost, že se tu a tam lidé chytnou Pána Boha za pačesy.
Říkal jste, že nevěřící nemají právo slavit Vánoce. Co mají udělat, aby je slavili aspoň v duchu křesťanství?
Měli by ztlumit rádia, vypnout televize a zaposlouchat se do nádherných českých koled. Takové nemá jiný národ na světě. Už jen to by byl obrovský krok dopředu. Že neslyšíme koledy z rádia, je hřích. Nejlépe si pak mohou pustit mou desku Vánoce na faře, kterou krásně nazpíval pan farář a jeho bratři.
Těch CD vzniklo víc… Ano, pět. První bylo Credo s Orchestrem Gustava Broma, kde zazní i nádherný hlas Radovana Lukavského. Jako další vyšly k papežské návštěvě Jana Pavla II. Neúnavní poutníci. Pak následovalo CD Vánoce na faře, Laudamus Te a naposled Ve znamení kříže, kde s námi zpívá Eva Urbanová či Jiří Sulženko. Je tam také adventní duet Josefa a Marie s rockerkou Tanjou.
Jsou v běžné distribuci?
Dnes už asi ne, už není doba CD a jsou asi někde ztracená. I když nás stále hrají třeba polská rádia.
Jak vás napadlo vydávat muziku?
Jsem muzikant, studoval jsem hru na trubku na konzervatoři. Říkali mi, že krásně zpívám. Po revoluci jsem se spojil s dirigentem Orchestru Gustava Broma, který pro mě mimořádným způsobem zaranžoval křesťanské songy. Dvě CD jsme zase natočili s kamarády z Národního divadla přímo v jejich budově. Peníze na to jsem ale sháněl sám, což je v dnešní době těžké. Rád bych vydal další, mám spoustu materiálu, několik krásných skladeb a jsem obklopen nejlepšími muzikanty, aranžéry a textaři, které má tato země. Nic jiného než peníze nám nestojí v cestě. Myslím, že příští rok by mohlo něco vzniknout.
Jste obklopený skvělými interprety. Na vaší nedávné benefici v Bakově se sešly osobnosti od modelky Petry Němcové po Dominika Haška. A vypadalo to, že jde o kamarády.
To je víc než dvacet let usilovné práce a muzikantské vášně. Mám blízko k múzickému světu, nemám proto problém se těmto lidem přiblížit a oni mě berou mezi sebe. Nejen jako zpívajícího faráře. V podstatě znám v Česku všechny. Se všemi si tykám a není problém zvednout telefon a říct, zda by dotyčný nechtěl pomoci dobré věci. Není zpěváka, který by u mě v kostele ještě nezpíval. Kladný vztah k hudebníkům a zpěvákům mi pomáhá v pastorační činnosti, díky němu církev přibližuji současnému člověku a mladým lidem. Za tento dar jsem Pánu Bohu nesmírně vděčný. Sedm roků jsem chodil za Karlem Gottem, aby vystoupil při mši svaté, kterou budu sloužit. Po sedmi letech se mi to podařilo, zpíval tehdy poprvé v kostele. Pozvání přijala také Helena Vondráčková, kázání měl Tomáš Halík a k tomu nám vyhrával Orchestr Gustava Broma. Bylo to v Brně v kostele svatého Jakuba. Když jsme přišli do sakristie, já i Karel jsme plakali dojetím. Helena se ptala, zda pláčeme, a Karel jí odpověděl, ano, Helenko, nad tou krásou. Nyní jednám s Karlem znovu na jarní benefici.
Prošel jste jako kněz řadou míst, proč vám Boleslavsko není příliš blízké?
Tento kraj je smutný. Určitě mnohem smutnější než místa, kde jsem působil dřív. Je nejbohatší, zároveň jsou zde lidé uzavření. Často nerozumím ani jejich humoru, stejně jako oni často nerozumí mně. Boleslav nemá ducha. Chybí tu církevní školka a škola, nové moderní duchovní centrum pro mládež, která je tu závislá na drogách. Ještě jsem neslyšel od nikoho, kdo sem za mnou jezdí, že by se mu tady líbilo. Mám ale rád bakovskou faru, která má atmosféru.
Byl jste farářem i v Rakousku, tam je to jinak?
Lidé tam se neliší ani tak mentalitou, jako spíš tím, že tam nebyla narušená kontinuita, tedy že nezažili čtyřicet let komunismu. Ten byl v našich podmínkách brutální, mnoho aktivních křesťanů a kněží bylo pronásledováno a odneslo to životem. V mé rodné farnosti v Babři na Třebíčsku byli tři mladí kněží v roce 1952 popraveni komunisty. Jeden z nich, páter Jan Bula, bude blahořečený jako vzor kněžského života v komunismu. Nepochopím, jak strana, která si dá nálepku KSČM, tedy že se vůbec nerozešla s předlistopadovým programem, může být v politice. S myšlenkami komunismu jsme se měli už dávno rozejít. Na druhou stranu nelze udělat tlustou čáru, pronásledování křesťanů by se nemělo zapomenout, mělo by se víc učit ve školách.
I vy jste se setkal s pronásledováním?
Neskutečným způsobem, obrovsky, neustále. Šlo o nonstop ústrky, domácí vězení, výslechy, ponižování na hranicích. Na všechno je zapomenuto a vzpomínám na to jako na dobu, která byla svým způsobem velikým požehnáním pro církev v naší zemi. Byla tehdy velmi zdravá. Pronásledování navíc nejde od církve odejmout. Jak říká Kristus, jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás. V současné době je pronásledována církev v Číně i ve Vietnamu, kde úžasně roste. Každý měsíc v Africe nebo v Jižní Americe vycedí krev pro Kristovo království některý misionář.
Na benefici byla i vaše kamarádka Kateřina Brožová. Ta měla kandidovat za ČSSD, která neskrývá spolupráci s KSČM. Byl by to pro vás problém?
Kateřina je úžasně hodný člověk. O kandidatuře se se mnou radila, říkal jsem jí, že je to věc jejího svědomí, ale já že bych do toho nešel. S komunisty nelze spolupracovat a s myšlenkou komunismu se musíme jednou provždy rozvést. V každém z nás je přitom stále kus komunisty, proto nevěřím, že se u nás poměry, například co do korupce, změní. Dřív než za sedmdesát let u nás nemůže být lépe. Starý člověk v nás musí odumřít. I přesto ale můžeme prožít krásné Vánoce a záleží jen na nás, jak si je připravíme v srdcích a ve svých hlavách.
Co k nim ještě patří?
Samozřejmě příprava příbytků, úklid a výzdoba oken. Důležité ale je, abychom si nenechali Vánoce a jejich hloubku jako křesťané ukrást. Nenechali se pohltit hektičností a předvánočním shonem. Vánoční radost by v nás měla přetrvat co nejdéle, to je smysl Vánoc. A to nekoupíme v žádném marketu, ale nalezneme to jedině ve svém srdci. Vánoce jsou také svátky rodiny. I Ježíš se narodil do rodiny. Máme proto o Vánocích zažít svátky pospolitosti, tedy teplo rodinného krbu, což mnoho lidí nemůže, protože žije v rozbitých, neúplných rodinách. K přípravě přispěje také společná cesta rodiny na mši svatou nebo když se potom zastaví v cukrárně. Sám od farníků nic nechci, pro mě jako pro kněze je největší dárek k Vánocům, když chtějí lidé komunikovat s církví, když chodí pomáhat s úklidem kostela, s výzdobou, bez pobízení, rádi a nezištně. A samozřejmě plný kostel věřících, nic víc kněží od lidí nemůže dostat.
Kolik máte farníků?
Kosmonoská farnost velmi migruje, lidé přichází z Boleslavi, hodně z Prahy i okolí a také pacienti z psychiatrie. V Bakově mám průměrně asi padesát lidí. Nejméně lidí je ale v kostele právě o Vánocích a Velikonocích, jsme totiž kraj, který žije na kolech, lidé hodně odjíždí. Nevím kam, snad za rodinami. Lidé také hodně přebíhají, jsou nestálí, nedýchají s farností a nevytváří společenství. Je zde málo ochotných lidí.
Jak jste se dostal ke kněžskému poslání?
Pocházím z doktorské rodiny. Tatínek byl lékař, jeho dvojče také, můj synovec je vynikající oční lékař. Všichni mimořádní kněží, na které jsem měl v okolí štěstí, se k nám chodili léčit a mně se hrozně líbilo být mezi nimi. Nejdříve jsem si myslel, že budu lékařem, pak hudebníkem, což by mě bavilo, ale asi ne tak naplňovalo. Nakonec jsem zaslechl volání, pojď za mnou. Mám čtyři bratry, dva jsou ženatí, nejstarší má čtyři děti, třetí Zdeněk je farářem na Boskovicku a nejmladší Pavel farářem v Lipnici nad Sázavou. Tu a tam spolu zpíváme, třeba nedávno v Praze. Je zajímavé, že pocházíme právě z malé babické farnosti, kde to oni tři mladí kněží odnesli životem a my jsme z jedné rodiny tři. Říká se, že jsme satisfakcí za Babice.
Je pravda, že se modlíte za fotbalisty?
Samozřejmě. Modlím se za všechny kluky, kteří jdou na boleslavský trávník. Aby se nepokopali, aby vydržely menisky a achilovky, aby na sebe nemluvili sprostě a brali vše gentlemansky.
Nepůsobíte jako typický kněz… Byl bych rád, kdybych tak nepůsobil. Proč bych tak měl působit? Dovedu na sobě nosit sutanu a mám ji rád, ale když člověk dělá projekty jako já, nemůže působit jako klasický kněz.
