Odhaluje vrstvy omítek, nachází dávné detaily, náznaky říms a štuků. Domům se pak snaží vrátit původní tvář. Čtyřiatřicetiletý Josef Vintr je jedním ze vzácných řemeslníků, kteří svou práci milují, a i proto ji dělají kvalitně. Pro Sedmičku jej vyzpovídala Líza Faktorová, kunsthistorička žijící v Táboře a spoluzakladatelka sdružení, které obnovuje historické kostely na Vysočině.
Když se procházíte po Táboře, jste spokojený s tím, jak jsou opravené fasády starých domů?
Nerad kritizuju, ale některé jsou udělané pěkně, a některé, jak to říct… Zkrátka nepatří sem. Jsou opravené novým způsobem, zateplené, bouchnou do očí. Staré domy by měly být opravené starou technikou. Má na nich být omítka křivolaká, ručně točená, zatahovaná vápínkem. Aby dojem z domu byl stejný jako před stoletími.
Co říkáte na kombinaci plastové, popřípadě dřevěné eurookno a barokní, renesanční, středověký dům?
Chápu, že kvůli teplu si lidé tato okna dávají. Ale esteticky bych plastová okna nedoporučil ani náhodou. Jsem pro opravy původních oken či zhotovení nových replik. Zvláště když i do nich není problém dát dvojité sklo. Ale je to o ceně.
Mám pocit, že tu panuje mýtus o eurooknech. Že jsou nejen levná, ale pro dům i nejlepší, dokonale ho zateplí. Ale nepřestane tak budova dýchat?
Je to tak. Starý dům nemá tak dokonalé hydroizolace, proto pro něj moderní okna nejsou zas tak ideální.
Jak už jste říkal, staré domy často kvůli novým, příliš uhlazeným, pravoúhlým omítkám ztrácejí autenticitu a atmosféru. Kloníte se k názoru, že staré omítky je třeba zachovat pro další generace?
Rozhodně. A na většině starých domů původní omítku naleznete. Snažím se zachránit i malé části, které nejsou zcela zničené. Často odstraňujeme maltu, brizolit, nevhodné opravy z dob komunismu, dostaneme se na původní jádro, štuky, a ty uvádíme do původního stavu. Někdy i celý den zkoumám, kudy jaká linka vedla, oťukávám místečka, chytám se vodítek, abych mohl doplnit věci, které na domě bývaly, udělat repliky. Utíkám k původním technologiím, používám písek, vápno, nahazuju ručně jako kdysi.
Myslíte, že při rekonstrukci záleží na detailu? Připadá mi, že u nás se hraje spíše na efekt a spousta nenápadných maličkostí mizí.
Bývá to tak. Spoustu domů dělají klasické stavební firmy s klasickými zedníky. Já si jich hluboce vážím, ale odbornost zkrátka nemají. Jsou zvyklí dům nahodit rovně, splnit metry, nemají ten cit. Když vidí římsu, otlučou ji. Zachovat ji je práce navíc.
Napadá vás konkrétní dům v Táboře, kde tak zmizely detaily v nenávratnu?
Stačí, když se člověk projde městem, a hned to vidí. Třeba západ slunce odhalí nádherný dům, vlnitý, příjemný. A pak hned vedle něj stojí opravená, zateplená stavba, ale zcela rovná, s eurookny a plastovými žlaby.
Vyhýbáte se označit nějakou budovu konkrétně. Nechce se vám říct, kde to majitelé zkazili?
Třeba v Kotnovské ulici kousek od hotelu Dvořák je dům v hrozně špatném stavu, mimochodem s fantastickou fasádou. Kéž by ji zachovali! A hned na něj navazují tři domy. Co k nim říct. Podívejte se tam, jestli se vám líbí.
Zmiňoval jste studium umělecké školy, obor umělecký štukatér. Máte v tomto oboru rodinnou tradici?
Bohužel ne. Ale odmala jsem chodil na malování a už na základní škole v sedmé třídě do firmy, kde jsme se učili modelovat. Původně jsem ale chtěl být zlatníkem. Neudělal jsem tehdy přijímačky, ovšem nelituju.
Co vám při studiu nejvíc dalo?
Měl jsem štěstí, učili mě ještě staří vídeňští štukatéři. Vynikající mistři, ale také neuvěřitelně nároční. Jednu věc, třeba formu anděla, jsem musel modelovat sedmkrát, i když už napotřetí se mi povedla. Abych si to natrénoval. Jejich mistr je to prý nechal dělat i dvanáctkrát.
Co musí mít člověk za talent, aby se pro obor hodil?
Hlavně tu práci musí mít rád. To je základ. A jako máte cit pro hudbu, tady musíte mít cit pro hmotu. Jestli toto řemeslo mám dělat do konce života, potřebuju, aby mě těšilo, když ho chci dělat kvalitně. Odměnou je mi, že procházím starým městem a kochám se, co se povedlo. Občas ale vidím taky chybičky a říkám si: tak tohle ještě přijdu doladit.
Takových řemeslníků ubývá. Mám pocit, že v naší zemi je zvláštní despekt ke klasickému řemeslu. Plodíme nesmírné množství vysokoškoláků, kteří se pak trochu topí.
Taky se mi zdá. I z mého ročníku až půlka lidí od oboru odešla. Tři třeba dělají u filmu. Kaskadéry. I já jsem si vyzkoušel jinou práci. Rok jsem dělal oblastního ředitele v jedné firmě. Kvádro, autíčko, notebook. Ale zjistil jsem, že mě to neuspokojuje. Štvalo mě, že za mnou není nic vidět, a vrátil jsem se ke štukování. Nechci dělat práci, která mě netěší.
Jaké konkrétní domy v Táboře vám prošly pod rukama? Ať si čtenáři mohou dojít prohlédnout vaši práci.
V Ovocné ulici jsem dělal až asi na dvě výjimky všechny domy. V Klokotské dům Na Schůdkách. Dali jsme tam do původního stavu fasádu i interiéry. Velkou radost mám z obnovy máshausu – haly, zvláště stropu se žebry. Dělal se z padesáti procent nový, ale kromě odborníka to nikdo nepozná. Pracoval jsem i na fasádě lékárny v Klokotské, v odbočce od pivovaru jsme renovovali psaníčkový dům s freskou Panny Marie. A pak pod samoobsluhou rohový béžový dům. Tam to bylo náročné spíš časově.
Jak to myslíte?
Fasádu jsme nahazovali od rána přes celou noc až do druhého dne. Když se dělá na jeden zátah, fasáda zatuhne správně, má správnou kvalitu. Bohužel málokomu se chce takhle bdít, lidé jsou zvyklí ráno do práce a v půl čtvrté padla. Nechají to, jak skončí, a chyby pak zakryjí sjednocujícím nátěrem. Na tom domě je to pak ale vidět. Má kratší životnost a nepůsobí tak sametově, příjemně.
Pracujete i mimo Tábor a okolí?
Dělal jsem třeba ve Žďáru nad Sázavou, fasádu na poutním kostele na Zelené hoře. Nádherná barokní gotika od Santiniho, stavba UNESCO. Ale soustředím se na jižní Čechy, a hlavně Táborsko. Jsem táborský rodák, patriot a snažím se pracovat hlavně s lidmi z okolí. Zdá se mi, že pak práce jde líp a kvalitněji. Máme k ní silnější vztah.
Ani v Praze nemáte žádnou zakázku?
Tam dělám nerad. Nejen, že mi tam dluží mraky peněz, ale hlavně jsou tam strašně uspěchaní. Zakázku chtějí mít hotovou za dobu, za kterou téměř nejde udělat poctivě. Kdežto tady v Táboře se lépe domluvím, že vše má svůj čas, zrání.
Odmítáte zakázky často?
Pokud dostanu nabídku, snažím se si ji udržet. Ale potřebuju se zákazníkem najít společný cíl. Pokud si neporozumíme, raději práci odmítnu, i když je finančně zajímavá.
Na čem teď pracujete?
Dělám spoustu církevních staveb. Kostel v Janově, klášter Klokoty, čekají nás Dražice, fara ve Vožici. Teď jsem začal s renovací brány v Opařanech. Na tu se moc těším. Jel jsem si ji tuhle prohlédnout, zkoumat detaily. Jako když se díváte na ženu. Má tam ty vlnky, vlasy, tvary. Je to nádhera. Tak hodinku dvě jsem tam vydržel a představoval si, jak jí vrátíme původní krásu, jak ji budu modelovat, v jaké barvě. Je to zážitek, takové vzrušení. Láska na první pohled.
Vy sám žijete ve starém domě?
Část života jsem bydlel na třídě 9. května v příjemném starém bytě. Pak jsem se stěhoval na Maredův vrch, renovoval jsem tam velmi pěkný starý dům. Jenže pak jsem se rozvedl a bydlím na sídlišti Sojčák, což je to nejhorší, co mě mohlo potkat. Celý život jsem si říkal, že tam nikdy bydlet nebudu. Ale určitě se chci jednou přestěhovat do centra.
To mi připomíná mého již zemřelého pana profesora Horynu. To byl největší maestro přes barokní umění, a přitom žil léta letoucí v příšerném paneláku v Praze. Já mám alespoň malý ateliérek na starém městě. A většinu času beztak trávím po nejrůznějších zakázkách, stále jsem ve starých domech, kostelích, takže jsem zatím tou krásou uspokojený.
