Fejeton Jana Bílého: O chaosu a struktuře

Jan Bílý

Jan Bílý Zdroj: Archiv ZEN

Ve svém posledním fejetonu píše Jan Bílý o tom, proč by nebylo špatné poslat české děti na rok do Německa, a tam zavést trochu českého chaosu.

Sedím právě v kavárně kdesi v jižním Německu u svého oblíbeného „Milchkafé“, což je německý kompromis mezi latte macchiatto (příliš mnoho mléka) a cappuccino (příliš mnoho kafe). A přemítám nad rozdíly mezi dvěma společnostmi, kde v každé z nich jsem strávil přibližně polovinu života a které mi obě přirostly k srdci. Napadá mě, jak by mohly obě dvě profitovat kopírováním těch dobrých vlastností té druhé (namísto kritizování těch špatných) a o kolik by se mohla posunout společnost, která by si dovolila nahlížet na souseda jako na učitele a nikoliv skrze brýle minulých traumat.

Tak například reklama. Němci chápou, že veřejný prostor patří všem, ne tedy jen těm, kteří mají na to tento prostor okupovat zaplacenými billboardy, megaplakáty a blikajícími poutači. U dálnic a silnic zde billboardy chybí docela, ve městech je množství na vizuální smysl útočících reklam zlomkové ve srovnání s mojí domovinou. My Češi bychom si měli uvědomit, že to, co je veřejné, musí zůstat neutrální, neokupované komerčním zájmem těch, kteří si mohou dovolit zaplatit (či podplatit patřičného úředníka) za zaplevelení veřejného prostoru privátní reklamou. Že to není ani prostor pro odložení odpadků, ani něco, co lze výhodně rozprodat, potřebuje-li město zrovna peníze.

Moje česká zahrada (poblíž Prahy) sousedí s domkem, jehož obyvatel zamořuje během topné sezony (společný) vzduch a celou vesničku těžkým páchnoucím žlutým kouřem. A když jsem ho upozornil na to, co že to vypouští ze svého komína, odvětil: „No na to ten komín přece je, nebo?!“ To by „tady“, v Německu, bylo nemyslitelné, neboť by takový člověk narazil na „veřejné“ mínění sousedů, takže by mu pálení pilin a vyjetým olejem naplněných PET flašek ani nemohlo přijít na mysl.

Jako školák, který dostal poznámku

Jenže vše má své výhody a nevýhody. Mnohdy mně připadá, že v Německu je vše regulováno. To se děje sice ku prospěchu celku, ale z přeregulované společnosti se pak vytrácí cosi jako kreativita (české) džungle. Doma sice často nadávám na naši neschopnost – možná i neochotu – respektovat smysluplnou strukturu a podřizovat se prospěšným pravidlům, v Německu mi ale mnohdy tato pravidla připadají tak dokonale dodržovaná, že se ve mně cosi bouří.

Možná že jsem nějaký zakuklený anarchista, ale pokud je silnice prázdná (vlevo, vpravo, daleko a široko žádné auto), jsem ochoten na přechodu ignorovat červeného panáčka. Ne tak mí milovaní Němci. Cítím pak v zádech jejich vyčítavé a pobouřené pohledy a je mi jako malému školákovi, který právě dostal trojku z chování. Tak tomu ovšem nebylo vždy.

V roce 1976, když jsem opustil tehdejší Československo, doznívaly v Německu ještě ony pověstné Flower-Power-léta včetně inherentního odporu k nařízením. Tehdy zde byl ráj – německá akurátnost se mísila s kreativitou hippies. Od té doby udělal můj druhý domov veliký krok k jistotě, pravidlům a řádu. Otázka je, zdali správným směrem.

A tak sedím v kavárně, dívám se na všechen ten německý promyšlený a fungující svět, kolem jezdí nablýskaná auta téměř bez zplodin, ulice jsou plné dostatečně pojištěných lidí a cyklistů zabalených do ochranných přileb a reflexních vest a přemýšlím, jak zde zavést trochu toho českého chaosu. A jak s sebou domů vzít trochu německého smyslu pro řád a strukturu. Možná že bychom se měli častěji potkávat. Nebo posílat naše děti na rok do Německa a brát jejich děti na rok k nám. Nebo mám zůstat po zbytek života poutníkem mezi dvěma světy, které si, bohužel, poněkud nerozumí?

Jan BílýJan Bílý | Archiv ZENJan Bílý

Autor se po třiceti letech emigrace v Německu v roce 2006 vrátil do Česka. Své úvahy publikuje na blogu janbily.blogspot.com. Jeho poslední kniha má název Kruh mužů. Systemické (rodinné) konstelace jsou metodou osobního růstu, kde se z libovolných lidí („zástupců“) staví model dotyčného systému (rodina, firma, společnost…). V takto postaveném modelu se řeší vztahové problémy a zkoumají hlubší souvislosti celku.