Prošly tudy tisíce obchodnických povozů, přehnaly se desítky válek a po otevření hranice zde projely tisíce autobusů až po střechu napěchovaných turisty dychtícími po krásách moře kdesi na jihu. Dnes už Mikulov, sedící v malebné pahorkatině Pálavských kopců, není jen tranzitním pohraničním městem na hrotech několika kulturních i geografických světů. A to i přes to, že obranný štít si vybudoval vskutku impozantní, nejdříve již neexistující hradby, pak neprůstřelnou barikádu architektonických květů socialismu, později kasina, noční podniky a výdobytky ilustrující nastoupivší dravý kapitalismus. Za tím vším se totiž rozkládá město, které učarovalo generacím.
Obyčejný domek v ulici kousek od náměstí láká nápisem Vinařství Mikulov a umně vyspravenou fasádou. Původní masna se proměnila v to, co má většina návštěvníků na Mikulově nejraději, podnik servírující opojný vinný mok. Rostou na každém rohu, stejně jako kavárny. Těžko říct, jak přežívají zimy. Tenhle ale vypadá, že má zaděláno na tradici. Masivní bělené dubové stoly, úchvatné výhledy či starý habánský sklep ze 17. století, který kombinuje cihlu a kámen. Kámen prý vlhkost pouští, cihla ji do sebe vstřebává, a společně vytvářejí ideální podmínky pro zrání vína. A pak jsou tady břidlicové schody. „Tento materiál u Mikulova není, to znamená, že sklep musel postavit někdo bohatý, kdo si mohl dovolit jej dovézt, nebo někdo, kdo pocházel z míst, kde se břidlice těžila,“ říká majitelka vinařství Kateřina Šílová.
Její rodina je jednou ze sedmi posledních rodin, které žily v Mikulově ještě před válkou. „Jediné, co Mikulovu chybí, je moře,“ s láskou popisuje své rodné město. Všichni musejí za ní do Mikulova a ne naopak. Mimochodem podobný koncept uplatňuje i s víny, její produkci můžete koupit jen a pouze v Mikulově a jeho okolí. Své vlastní Rodinné vinařství Mikulov založila v roce 2012. Nejdříve najímala externí experty, ale nebylo to ono. Tak se, ač vystudovaný marketér, stala sama sobě enologem. Ostatně, mají to v rodině, dědeček se podílel na otevření bývalých Moravských vinných závodů, dnešního Vína Mikulov. Současný Mikulov a jeho moderní tvář má ráda, i když z ní zmizela tajemná zákoutí jejího dětství a přihnaly se záplavy turistů, kteří jej podle mnoha připravují o jeho autenticitu a genia loci. Podobně jako pražskou Malou Stranu či Český Krumlov.
„Nejspíš to všechno začalo tím, když se před pár lety místní chlastačka burčáku začala nazývat vinobraní a radnice z ní udělala věhlasnou kulturní akci,“ pátrá v paměti po bodech zlomu. „A je to dobře, nové byznysy spolupracují, lidé v rozvoji turismu vidí příležitost. Radnice je k turistům hodně vstřícná, i když se najde spousta, bohužel, i mladých lidí, kteří jí to vyčítají.“ Tak aktivní radnici jako v Mikulově mají skutečně málokde. A možná se ani nemusí tolik snažit. Na nedostatek zájmu si město nemusí stěžovat, například hledat v centru Mikulova nemovitost ke koupi se může podobat pověstnému hledání jehly v kupce sena. Známá známé svůj domek v podzámčí prodala během tří dnů, o ceně se nikdo ani neodvážil diskutovat.
Řada lidí ale začíná pátrat po hlubším smyslu, po duši města, která naštěstí ještě pořád, i když nesměle, vykukuje zpoza marketingového pozlátka a aut s pražskou poznávací značkou. Je to trochu jako s nedalekým vápencovým lomem, kam se místní i přespolní chodí koupat. Pyšní se novým krásným parkovištěm, ale jeho voda začíná zarůstat řasami, protože ztratila samočistící schopnost. To zatím nikdo neřeší.
Malá Velká Itálie
Husova ulice, jedna z os mikulovského centra, se stáčí kolem západní strany zámku. Na jejím rohu se krčí malý zelený domek s několika oprýskanými dřevěnými stoly a lavicemi v předzahrádce, příhodně místními nazývaný Zatáčka, oficiálním názvem Hospůdka pod zámkem. Vedle vypulírovaných kaváren, vináren a restaurací působí jako chudý příbuzný. Pokud ale chcete ochutnat směsku mikulovských štamgastů, pražské naplaveniny a tradiční české kuchyně, Zatáčka je nutnost. Ulice od ní začíná pomalu stoupat přes dřívější židovské ghetto, k Velké synagoze, směrem k židovskému hřbitovu a dál na Kozí hrádek, který býval poslední hlásnou věží Pálavských vrchů.
„Z urbanistického hlediska není na Mikulově co měnit,“ míní Vladimíra Brucháčková Závodná, majitelka prodejní Galerie Závodný, která vévodí současné mikulovské umělecké komunitě a je oblíbeným místem sběratelů. Za velmi diskutovaný počin, zasazení moderní budovy galerie do tradiční zástavby židovských domků, získala v roce 2012 Grand Prix architektů. Sedíme v minimalisticky zařízené kavárně, která je její součástí a oblažujeme zároveň tělo i ducha. „Jindřich Chalupecký jednou řekl, že galerie je jako kostel, musí se odlišovat od svého okolí,“ zmiňuje Vladimíra svůj oblíbený citát, kterým zlomila památkáře. Zastává názor, že každá generace by měla městu přidat svou moderní architekturu a kouskem doplnit mozaiku, která se staví století.
Možná i proto nechala vztyčit ultramoderní křídlo z rezavého plechu nad klasicistní budovou pošty. Historizující prvky, ke kterým se výstavba přikláněla po druhé světové válce až do prvního desetiletí našeho století, jí jsou cizí. Trochu se bojí, že bude ve svých soudech příliš kritická a městu neudělá dobrou reklamu. „Až do druhé světové války měl Mikulov štěstí na chytré lidi. Dietrichsteinové a Lichtensteinové měli ve své době díky spojení s církví obrovskou moc a v místní krajině viděli velký potenciál. Proto sem zvali architekty až z Itálie.“
Malá Velká Itálie, to je pro mnohé Mikulov. Třeba taková požární zbrojnice se svou centrální věží a okenicemi z dřevěných lišt vypadá, jako by se nepozorovaně vznesla v Toskánsku a přistála na jižní Moravě. Vladimíra Brucháčková Závodná dává kredit i barokní přestavbě, poslední zásadní, kterou Mikulov prošel. „Baroko mělo rádo tajemno, dualitu a neurčité vnitřní prostory. Zvenku netušíte, jak budova vypadá vevnitř.“ Jako malá milovala návštěvy tehdy nepřístupné hrobky Dietrichsteinů či židovského hřbitova. V pološeru zde poletovali netopýři, zpod odsunutého víka rakve vykukoval pohřební šat a škleby umrlců se vrývaly do dětských fantazií. Stejně jako pohraničníci, kteří hlídali o několik set metrů dále neprůchodné ostnaté dráty. „Mikulov získává naleštěnou tvář opravených fasád díky investicím bohatých, kteří zde kupují svá sídla, a to je dobře, ale ztrácí duši,“ poznamenává galeristka.
Pár kroků od galerie, v uličce vedoucí na náměstí, hrdě vystavuje na odiv své masivní dřevěné stolky Bistro Kuk. Dokonalá občerstvovací stanice s výbornými domácími polévkami a pizzou. Děti si tady hrají s neopracovanými hranoly dřeva a stavějí z nich hmotné podoby svých vzdušných zámků. Ten mikulovský stojí opodál. Nedávno mu přibylo nové boční schodiště, přesně tam, kde stávalo, než celý zámek zničily německé bomby. A také nová zahrada. Bohužel v ne příliš zdařilé napodobenině francouzských zahrad z Lednice. Spolu s ní přišlo umělé zavlažování, četa drahých zahradníků, zákaz vstupu na trávníky a také zamčená boční branka, kterou si místní zkracovali cestu na náměstí.
„Zámek býval naším rájem, vedly z něj únikové cesty za hranice, v zahradách bylo spousta děr a tajemných zákoutí, teď je to trochu moc načančané,“ vzpomíná Tereza, obchodní partnerka designéra Daniela Piršče. Do Mikulova s Danielem přijeli z Prahy v roce 2004, aby zde otevřeli výrobnu porcelánu. Ona se vracela domů a on přesídlil. „Je tady atmosféra, jako když vejdete do chrámu, okamžitě cítíte kroky davů lidí, kteří zde prošli před vámi. Genius loci je tu strašně silný a na navazování kontaktů je město dokonalé. Každý tady chce být. Jsem si jistá, že spoustu zakázek jsme získali právě díky tomu, že za námi zákazník přijel do Mikulova a podlehl jeho kouzlu,“ říká Tereza.
Bíle zasněžený ateliér je až po strop zaplněn předměty roztodivných tvarů, lebky s porcelánovou krajkou na temeni, rozervaný tygr ze šanghajského Expa či nespočet komponentů pro Danielův majstrštyk, 3D tapety. To vše brzy půjde o dům dál, do bývalého zájezdního hostince ze 17. století. Oficiálně vše ponese honosný název Laboratoř pro umění a řemeslo, neoficiálně to bude Divočák. Tak se dům jmenuje po staletí. I přes obchodní zájmy by si ale oba přáli, aby se čilý turistický ruch ve městě trochu utlumil. „Nějak nám to tady krumlovatí, a bude to ještě horší,“ prohodí Daniel.
Jezte umění
To, co se v Mikulově skloňuje ve všech pádech, je umění. Třeba taková Eat Art Gallery, roztodivný penzion, který do svého cestopisného výběru zařadil i deník New York Times, s ještě roztodivnější majitelkou. Rakušanka Jitka Plesz vám s přehledem nakouří do jídla již při jeho vaření a ve volných chvílích sbírá ďábelská jablíčka, z nichž kuchtí ďábelsky dobré marmelády. Jejího umění k snědku jsou v malé kavárničce plné police, stejně jako dalších předmětů záhadné provenience. Odborník na styly by ten její pravděpodobně označil za eklektický, amatér za sbírku harampádí. Mezi ním se ale zcela jistě vyjímá soubor starých rakousko-uherských kuchařek, které majitelka sbírá a moudrost z jejich stránek uvádí v chutný život.
Tradiční umělecké akce reprezentuje mimo jiné Křehký Mikulov, odnož pražského Designbloku, která se zde letos konala již pošesté, podle Daniela Piršče dobrá dvoudenní párty. Více než dvacet let slaví výtvarné sympozium, které z Mikulova udělalo vlastníka jedné z nejrozsáhlejších sbírek moderního umění v Evropě. Umělci přijedou, tvoří a díla zůstanou radnici. Zatím leží někde po radničních sklepech, ale blýská se na lepší časy. Zmiňovaná požární zbrojnice by měla v nadcházejících měsících projít rozsáhlou rekonstrukcí a stát se městskou galerií s depozitářem pro sbírku a knihovnou.
Pak je tu víno a vinohrady. Procházka po nich zázračně čistí hlavy. A nad tím vším se blahosklonně tyčí Svatý kopeček s kaplí sv. Šebestiána, mikulovskou verzí baziliky sv. Petra ve Vatikánu, a to bez nadsázky. Jejich dispozice měly být na přání kardinála Františka z Dietrichsteina identické.
