Hrůzy holocaustu jsou stále nevyčerpatelným zdrojem pro filmové příběhy, málokdo se ale odváží spojit tuto tragédii s humorem. Novinka Perské lekce přitom ukazuje, že u dramatu vězně koncentračního tábora se můžeme i smát, aniž bychom zapomněli na jeho děsivost.
Režisér Vadim Perelman, ukrajinský žid, který v pubertě emigroval ze Sovětského svazu do Kanady, dokonce tvrdí, že s humorem může být tragédie ještě účinnější.
V jeho filmu totiž nacisté nejsou kruté stroje, ale lidé v pozici moci, v níž mohou dát průchod svým frustracím i tužbám. Velitel jednoho tranzitního tábora Koch se například touží naučit persky, aby si po válce mohl v Íránu otevřít restauraci. A mladému belgickému židu Gillesovi, který se před popravčí četou vydával za Peršana, nezbývá nic jiného než si perská slovíčka vymyslet – pokud chce přežít.
Tato absurdní situace vede k vtipným momentům, stejně jako soupeření německých dozorců o přízeň nadřízených. Koch je však i přes své přátelské momenty člověk, který se zajímá hlavně o sebe. A Gillese tváří v tvář krutosti postupně unaví role submisivní a zoufalé oběti.
Právě rozvíjení jejich vzájemného vztahu je na filmu to nejzajímavější, zvlášť když Kocha hraje jeden z nejvšestrannějších německých herců Lars Eidinger a Gillese argentinský talent Nahuel Pérez Biscayart. Perelman znovu dokazuje, že vykreslení charakterů patří k jeho silným stránkám, přestože psychologie jeho protagonistů není tak jemně vyvážená jako v jeho působivém debutu z roku 2003 Dům z písku a mlhy nominovaném na tři Oscary.
Perské lekce, které měly premiéru loni na Berlinale mimo soutěž, jsou mainstremovější snímek natočený hladce a zkušeně. Dost tlačí na emoce pomocí hudby a víc se podobá italskému hitu Život je krásný než klaustrofobickému, deprimujícímu a filmařsky inovativnímu Saulově synu. Ani jeho divácká přívětivost a ironický pohled na kruté šílenství druhé světové války ho ale neobírají o napětí, smutek a o přemítání nad tím, kdy a proč se z lidí vytrácí lidskost.
