Vypsaná fixa minulý týden vyjela s na turné s „Klenotem“. „Hradecké publikum bylo skvělé,“ řekl po koncertu Michal Mareda s tím, že šlo o jejich první zastávkou na více jak měsíc dlouhé cestě.
Proč jste zařadili písničky z nového alba hned na začátek vystoupení?
Nechceme koncert prokládat hned na začátku starými písněmi. Je k nové desce, tak tam přece nebudeme cpát staré pecky. Rovnou chceme zjistit, jak to funguje.
Já myslím, že to funguje dobře.
Nedostatky tam jsou. Začínáme. Třeba dnes mi vypadl kus textu. Ale lidi reagují dobře. Ještě to doladíme.
Jaké to bylo v Londýně?
Pro zpestření jsme měli koncert pro Čechy. Bohužel jsem měl chřipku, tak jsem z toho moc neměl. Jinak jsme byli zalezlí ve studiu a nahrávali.
Četl jsem, že se novou deskou vracíte k punkovým kořenům. To mě zarazilo.
Samozřejmě je to blbost. My jsme nikdy nebyli punková kapela. My jsme rock´n´rolová kapela ovlivněná kytarovkama jako jsou Pixies a podobně. S punkem jsme neměli nikdy nic společného. Jednou jsem ze srandy napsal, že jsme punk-popová kapela, tak se toho možná někdo chytil.
Když mluvíme o tom vlivu, jak vás ovlivnil Lumír Sokol a Žlutý pes?
Podstatně. Byla to klíčová záležitost, protože devadesátá léta v Pardubicích byla opravdu silná. Lumír Sokol tenkrát do Žlutého psa, který on vymyslel, tahal kapely, jako Priessnitz a Garáž. To mě hodně formovalo. Lumír a Žlutý pes, to bylo takové ohnisko, kde se střídaly kapely a děly různé příhody.
Co očekáváte od pardubického koncertu?
To je v podstatě výzva. My jsme dlouho hráli u Žlutého psa, ale ten nás potom přestal bavit, tím jak funguje. Pak jsme hráli u Lumíra v Ponorce. Ta má samozřejmě svoje limity. Tentokrát vystoupíme v klubu Live. Je to místo, kam klidně můžeš pozvat i babičku. Doufám, že se nám koncert podaří.
Nedávno jste se podíleli na projektu, kdy několik českých kapel přezpívalo písničky od Semaforu. Jaký máte vztah k této muzice?
Musím říct, že jsem se o ni nikdy moc nezajímal. Kluci v kapele znají jejich texty, ale mě to nějak minulo. Ovšem písnička, kterou jsme nahráli, se mi hodně líbila. Teda ze začátku jsem do toho musel pronikat. Jde o Míč z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Zajímavý moment je, když stojíme všichni okolo jednoho mikrofonu a zpíváme. Něco takového se stalo vůbec poprvé v naší historii.
A jak se cítíte jako tatínek?
Je to skvělé. Jsem nevyspalý, ale spokojený. Co tady chceš dělat na této planetě? Máš dvě základní možnosti, buď tady budeš sám, nebo budeš mít dítě, jako výsledek vztahu a lásky. A to jsem si vybral já. Samozřejmě, že se ty možnosti rozdělují na různý varianty, ale to už se netýká toho, jak se cítím.
S dětmi jsi v kontaktu i v úspěšném hudebně divadelním projektu Kašpárek v rohlíku. Co ti to dává?
Už když jsem pracoval s mentálně postiženými dětmi, tak jsem z nich měl vytvořenou kapelu, hrál jsem s nimi na kytaru a vždy jsem cítil skvělou zpětnou vazbu. Přirovnal bych to k vyprodanému koncertu. Zjistil jsem, že hrát pro děti, je opravdu očišťující. Spolupracovat s Kašpárkem v rohlíku mě strašně baví. Když se ty děti otevřou, je to opravdu „darda“. Také si myslím, že to na ně bude mít i velký dopad, když nebudou odkojené jen písničkami od Dády. Navíc je to sranda.
Na co se vás během rozhovorů ještě nikdo neptal?
Třeba co rád čtu.
Tak jakou knížku byste doporučil čtenářům Sedmičky?
Tak poslední dobou jsem hodně četl Henryho Millera. To si kdykoliv otevřeš a hned se dostaneš do hry. Petrovi Fialovi jsem půjčil knížku Big Sur a Pomeranče Hieronyma Bosche, ostatně už by mi ji mohl vrátit, ta se mi hodně líbila. Je to spojení poetiky, která se mě dotýká, energie a dobré četby.
