Fojtky s erbem. Jejich předci dbali na dodržování feudálních zákonů | E15.cz

Fojtky s erbem. Jejich předci dbali na dodržování feudálních zákonů

Světlana Divilková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V dnešní době, kdy se lidé pachtí za tituly a hodnostmi, žijí úplně obyčejné životy tři ženy, které zdědily po předcích rodový erb.

V obci Jasenná nedaleko Vizovic stojí nejzachovalejší památka karpatské architektury na Moravě. Je to Mikuláštíkovo fojtství, ve kterém pobývalo několik generací fojtů, z dnešního pohledu jakýchsi starostů. A jejich přímí potomci zde žijí dodnes. Místní jim neřeknou jinak než „fojtěny“ či „fojtky“.

Jsou to tři sestry Š Zdeňka Turková, Libuše Kovářová a Dana Daňová. Rodiče je vychovali k úctě a skromnosti, takže se nejstarší z nich, Zdeňka, během rozhovoru vůbec nezmiňuje, že dělala osm let starostku Jasenné. A nejmladší Danu zase ani nenapadne připomínat, že je ředitelkou Centrály cestovního ruchu Východní Moravy a díky ní centrála získala ocenění Nejlepší destinační management ČR (1993Š2010). Všechny tři ženy umějí hodiny vyprávět o svých předcích. „Náš rod má dlouhou historii a pokračuje dál. Každá z nás má děti. Rod Mikuláštíků tak rychle nezahyne,“ říká Zdeňka Turková.

Kam do minulosti až vedou stopy Mikuláštíků?

Turková: V roce 1663 přišel do Jasenné první z nich, Jíra Mikuláštík, který se stal prvním fojtem. V roce 1676 se ale vizovické panstvo rozhodlo, že z Jasenné udělá panský dvůr, a syn Jíry Mikuláštíka, rovněž Jiří, začal dělat hajduka na vizovickém zámku. Hajduk byl něco jako četník nebo strážce. Rodina se vrátila do Jasenné až v roce 1726, kdy Jíra Mikuláštík dostal fojtství za odměnu od hraběte z Gollena za to, že mu zachránil život.

Jak k tomu došlo?

Turková: Zachránil hraběte před utonutím. Existuje o tom i dobový zápis. Jeho kopie je vystavená ve fojtství, které dostal Jíra za odměnu a stal se svobodným šlechticem.

To znamená, že byl povýšen do nižšího šlechtického stavu, všichni jeho potomci byli svobodní a rod Mikuláštíků má i svůj erb. Takže máte modrou krev?

Turková: Krev máme červenou. Ale privilegium rodu Mikuláštíků bylo písemně zaznamenané a je uložené v zemském archivu v Brně.

Daňová: Zakládám si na tom, že máme svůj erb. Jsou na něm symboly nižší rodové šlechty. Obsahuje standardní znaky. Je tam volavka, počáteční písmena jména Jura Mikuláštík Š GM, je tam korunka jako odkaz na vizovické panství. Rodový erb mají i naši rodiče na hrobce. V dnešní době, kdy si lidé kupují tituly a hodnosti, je to docela příjemná rarita.

Jak stará je budova fojtství, ve které v současnosti provádíte turisty?

Daňová: Se stavbou se začalo v roce 1747. Ale památkáři zjistili, že na stavbu bylo použito dřevo staré až sto sedmdesát let. Takže přestože má fojtství letopočet 1748, ve dřevě má stáří víc než čtyři století.

Jak dlouho někdo ve fojtství bydlel?

Daňová: Do roku 1968 tady žila naše stařenka, otcova maminka. Otec postavil rodinný dům pár metrů nad fojtstvím, kam jsme se odstěhovali, ale stařenka zůstala až do své smrti.

Turková: Nejvíc si život ve fojtství pamatuji asi já. Žila jsem v něm do svých čtrnácti let. Do nového domu jsme se stěhovali před narozením nejmladší Dany v roce 1961.

Kovářová: Já jsem se ve fojtství narodila. Bylo to na začátku března 1955 a byla tehdy prý ještě velká zima. Maminka chtěla rodit doma a navíc měla obavy, jak by se stařenka dokázala postarat o starší sestru.

Co všechno měl váš prapředek fojt na starosti?

Turková: Za prvé dodržování feudálních zákonů. Za další musel zabezpečovat obhospodařování pozemků, které patřily vizovickým pánům. Zajišťoval, aby lidé chodili na robotu, a vedl evidenci obyvatel i jednoduché účetnictví tehdejšího hospodaření. Byl takovým prostředníkem mezi lidmi a vrchností. Drobné přečiny mohl trestat, ale větší delikty řešil hajduk z Vizovic. Jasenské fojtství bylo zvláštní taky tím, že jako jediné v regionu mělo šatlavu. Hajduci si pak zadržené odváděli k soudu. A mimo jiné byl jasenský fojt přísedícím u soudu, takže musel být znalý práva.

Daňová: Fojt byl tehdy po faráři a učiteli nejvzdělanějším člověkem v obci. Musel umět velmi dobře psát, číst, ale hlavně počítat, vedl veškeré účty. A ještě ke všemu byl i náčelníkem portášů.

Když si zadáte na internetu do vyhledávače „fojt“ a „Jasenná“, vyskočí automaticky několik zmínek o portáších. Proč?

Turková: Portáši byli strážci hranic a zajišťovali bezpečí pro zdejší obyvatele a obchodníky. Tímto krajem totiž vedla kupecká stezka. Portáši hlídali, aby tam obchodníky nevraždili a neokrádali je. Portášů bylo celkem deset a Jura Mikuláštík byl jejich poručík. Později i jeho syn Jiřík. V Jasenné ale portášský sbor zrušili dřív než jinde a otec a syn Mikuláštíkovi byli ze svých postů sesazeni. Stalo se to v době šíření protestantství. V horách se konala tajná shromáždění a portáši proti nim museli zasahovat. Po jednom velkém zátahu ale někdo pány upozornil, že portáši z Jasenné nezasáhli, jak měli. A oba Jurové se ocitli ve vězení. Podle historiků už tehdy fungoval politický boj o moc.

Ale Mikuláštíci se nestali protestanty?

Turková: Byli katolíci. Po vydání tolerančního patentu zůstali v Jasenné, ale dali k dispozici svoji stodolu k bohoslužbám evangelíkům. Takže to nebyli žádní fanatičtí katolíci. Náš staříček byl ještě katolík, ale vzal si evangeličku a dohodli se, že děti pokřtí tak, aby byly rozděleny mezi obě vyznání. Náš tatínek tak byl pokřtěn v evangelickém kostele a my pochopitelně také.

Existují v současné době ještě portáši?

Turková: Na portášský sbor se minulý režim díval všelijak. Udělali z nich lidi, kteří chytali ubohé zbojníky. Ale nikde už nebylo řečeno, že zbojníci byli často i vrahové.

Daňová: V posledních letech ve Valašské Bystřici obnovili tradici portášů a i v Jasenné máme jednoho čekatele, který dokonce pochází z rodu Mikuláštíků, větve Záhumenských. Příští rok v březnu by měl skládat portášské zkoušky.

Když se minulý režim díval skrz prsty na portáše, jak se díval na Mikuláštíky?

Turková: Fojta jako pomocníka vrchnosti tehdy samozřejmě nikdo nevychvaloval.

Takže vaše rodina měla potíže?

Turková: Pocítil to hlavně tatínek. V roce 1964, když zemřel náš staříček, jehož tatínek František Mikuláštík byl do roku 1850 posledním fojtem, zdědil tatínek fojtství. Byl ale přinucen se dědictví vzdát. Prostě ho odvedli z práce, nechali ho pár dní v cele a pak ho poslali do Ostravy do dolů. Nakonec mu nic jiného nezbývalo, než se fojtství vzdát. Stařenku ve fojtství nechali dožít.

Daňová: Velice zajímavý osud měl i náš staříček. Od roku 1914 do roku 1920 byl ve válce. Dostal se do legií v Rusku. Přijel domů posledním transportem. Legionáři se pak u nás tajně scházeli. A staříček je pohřbený v legionářské uniformě. Bylo to jeho poslední přání. Celé roky ji měl schovanou, zakopanou pod zemí. Dochoval se jeho zápisník ze zajetí, fotografi e, zápisky, ve kterých popisuje hrůzy občanské války v Rusku.

Kdo se staral o fojtství po jeho zestátnění?

Turková: Od roku 1972 byla ve fojtství otevřena stálá expozice života lidí na Valašsku a partyzánského odboje, protože tady v Jasenné byly dva partyzánské oddíly. Díky tomu fojtství nezchátralo. Muzeum jihovýchodní Moravy se o budovu dobře staralo.

Daňová: Maminka tam dělala kastelánku a tatínek se staral o menší opravy a údržbu. Celý život to vnímali jako svůj majetek.

Kdy vám fojtství vrátili?

Kovářová: V roce 1992, a v nádherném stavu. Muzeum sice odvezlo pár exponátů, ale daleko víc nám ublížili v roce 1999 zloději, kteří ukradli řadu cenných věcí, včetně pozlacené křížové cesty. Evidentně to byla krádež na objednávku. Byli to slušní zloději, co bylo ve skříňkách, vyskládali na stůl.

Turková: Před třemi lety, když tatínek zemřel, jsme dostaly všechny tři fojtství rovným dílem jako dědictví. Ale to už bylo v horším stavu. A tak s pověřením sester jsem dostala na starost dotace. Sháněla jsem peníze, vybírala řemeslníky, dozorovala jsem opravy. Roubená stavba byla v roce 1952 vyhlášena kulturní památkou. Takže musíme dodržovat pokyny památkářů, používat původní materiály, hliněné omítky, vymalovat vápnem a podobně.

Co pro vás fojtství znamená?

Turková: Vážím si ho jako odkazu předků. Ale ať už se o něho bude starat kdokoliv, myslím, že přežije ještě hodně generací. Člověk má uvnitř pocit, že k němu promlouvají minulá staletí. Fojtství vypovídá o valašských povstáních, o odbojích. Stačí se vcítit do atmosféry chalupy. To dřevo si uchovalo paměť zahrnující přes čtyři sta let dění na Valašsku.

Vaši potomci jsou taky tak zapálení do udržování rodinné tradice?

Turková: Pomáhají. Například letošní rok byl vzhledem k rekonstrukci velmi náročný. Při opravách museli všichni stěhovat. Každý exponát prošel našima a jejich rukama.

Daňová: My jsme byly k této tradici vedené, nás tak vychovali. Já jsem od patnácti let ve fojtství provázela. Měla jsem brigádu na celé prázdniny. Rodiče nás vedli k úctě, k hodnotám a odkazu předků.

Pomáhá s péčí o tuto památku taky obec?

Turková: Dosud výrazně ne. Až letos nám pomohli posekat zahradu. Chceme požádat o spolupráci, aby obec vydala pohlednici fojtství a smluvně ošetřila pomoc při úklidu zahrady zakolem fojtství.

Daňová: Naše fojtství a vizovický zámek jsou jediné dvě památky v tomto koutu, které přesahují svým významem region. Kdybych to přehnala, tak nejvíc nám pomohla zlínská radnice. Ve svých propagačních materiálech na naše fojtství fojtnikdy nezapomněli.

A co lidé z Jasenné, přijdou se občas podívat?

Turková: Asi jenom třetina. Pravidelně chodí školka a škola. Máme tady spoustu cizinců. Cíleně k nám chodí lidé, které fojtství zajímá, hledají svoje kořeny. Jsou z celého světa.

Daňová: Zdejší lidé spíš řeknou: Vy s tím naděláte. Kdyby to radši spadlo. I takové názory jsou.

Odkud byli nejvzdálenější hosté?

Daňová: Z Japonska. Máme od nich zápis v pamětní knize. Dál k nám jezdí Rusové, Australané, Němci, Švýcaři. Ročně k nám zavítá kolem dvou tisíc spokojených návštěvníků.

Udržujete jako správné valašské „fojtěny“ doma tradice? Například teď v době adventu nějaké předvánoční zvyky?

Kovářová: Speciální zvyky nemáme. Ale advent a celé ky Vánoce máme rády. A přizpůsobujeme tomu času rytmus sobujeme života. Zpomalujeme, rekapitulujeme a očekáváme…

Umíte péct valašské frgály? A kdo vás to naučil?

Kovářová: Umíme, všechny tři, a naučila nás to maminka. Její frgály byly vyhlášené po celém okolí, co ta se napekla na svatby, oslavy. My jsme jí pomáhaly a naučily se je péct také.

Jaké další valašské jídlo byste uvařily svým hostům?

Všechny tři: Určitě kyselicu a uzené maso s trnkovú máčkú a zemákem. To je také veliká valašská delikatesa. A ještě zapečenou pohankovou kašu se sušenýma trnkama.

Autor: Světlana Divilková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video