Počátky tohoto literárního žánru sahají do Francie 18. století. Myslitel a velký gurmán Jean Anthelme Brillat-Savarin sepsal knihu nazvanou Fyziologie chuti, která se stala jakýmsi manifestem foodwritingu. Nešlo sice ještě o současnou podobu žánru, nicméně počátky byly na světě.
Mladý foodwriting ale musel neustále soupeřit s kuchařskými knihami, které byly ve společnosti oblíbené již od raného středověku, byť v té době měly spíše funkci popisnou. Od 18 století navíc vznikaly důmyslné soubory receptů, členěných podle určitých kategorií. Vycházely kuchařky na dny sváteční i všední, s recepty domácími i zahraničními.
Benjamin Franklin si v souvislosti s kuchařkami často stěžoval, že lidé jedí od vynálezu kuchařského umění dvakrát více, než vyžaduje příroda. Může mít pravdu, jenže právě kuchařky přinesly onu rozhodující rozmanitost do jednotvárnosti vaření. Stará čínská zásada zase tvrdí, že jídlo má nejen utišit hlad, ale také obohatit ducha.
Ale zpět k Foodwritingu. Jeho čas přišel až na sklonku 20. století. Spíše než o popis receptů, jde o vyjádření vztahu k jídlu, které je prokládáno historkami a mnohdy i nějakými dobovými recepty. Využívá širokou škálu tradičních žánrů, jako je reportáž, poezie, fikce a retrospektiva. Cílem je to, aby si čtenář odnesl kromě informací i estetický zážitek. Prvky foodwritingu se nacházejí i u autorů, kteří o jídle primárně nepíší. Například spisovatel Marcel Proust ve svém románu Hledání traceného času vzpomíná na dětství díky popíjení čaje.
Foodwriting - žánr v Čechách téměř neznámý
Přesto, že se během posledních dvaceti let foodwriting v zahraničí ustálil a stal se součástí moderní literatury, v Čechách tomuto tématu nikdo profesionálně příliš nevěnoval pozornost. Autoři spíše psali soukromé internetové blogy, kde recepty prokládali vzpomínkami a třeba i dobovými fotografiemi.
Dalo by se říci, že na českém knižním trhu donedávna neexistovala téměř žádná kniha, která by se nezabývala pouze recepty, ale jídlem jako takovým.
Jednou z prvních vlaštovek tak možná bude spisovatelka Jaroslava Kadlasová, která se rozhodla (po léta na blogu shromažďované) texty ucelit do knihy a vydat je. V knize nesoucí název Cukr na nitku laskavým způsobem vzpomíná na vaření a jídlo v šedesátých a sedmdesátých letech.
Ve své knize se autorka vrací do dětství, dob studií a dospívání. Nechá čtenáře nahlédnout do chodu netuctové domácnosti v době normalizace a barvitě zavzpomíná, co ji přivedlo k vaření, celoživotně největšímu koníčku. S milým nadhledem vypráví, jak ji od kolébky ovlivňovaly nezdolné ženy předchozích generací, které si dovedly poradit v každé situaci, a také prozradí, k čemu je dobrý cukr na nitku. Co, jak a z čeho se vařilo, dokládá na 130 autentických dobových receptech, podle nichž si můžete uvařit například „sacher“ z kefíru, bůčkové placky, domácí debrecínku, socialistické špagety po milánsku či tříbarevnou buchtu.
Na vzniku knihy se podílela i Městská knihovna v Praze, ve které také dnes odpoledne proběhne veřejný slavnostní křest.
