Když Miloš Forman koncem šedesátých let emigroval, u tehdejších mocipánů upadl v nemilost. Jeho snímky zavřeli komunisté do trezoru a jeho studentské prvotiny se nedostaly ven vůbec. Až na teplický filmový klub. Tam totiž za hluboké totality promítali Formanovy práce ze třetího ročníku FAMU.
„Bylo to něco fantastického. Forman už byl na západě slavný, udělal si jméno filmem Amadeus, a my se chodili dívat na jeho školní filmy natočené na šestnáctce kameře,“ říká Josef Hykyš, filmový fanoušek z Teplic. Jako mnoho dalších mladých lidí v osmdesátých letech byl také členem tamního filmového klubu v kině Oko. „Lačnili jsme po informacích. Televizi a rozhlas hlídali komunisté, ale film podcenili. A právě ve filmových klubech se lidé scházeli a svobodně diskutovali. V porovnání s tím venku to ale byla jen iluze,“ připouští Hykyš.
Zakázaný Lovec jelenů
O rozvoj filmového klubu v kině Oko se v osmdesátých letech zasloužil někdejší ředitel městských kin v Teplicích Karel Kruška. „Znal jsem se s Michalem Málkem, který v roce 1986 pozval do Karlových Varů Roberta De Nira. Tenkrát s sebou přivezl americké válečné drama režiséra Michaela Cimina z vietnamské války Lovec jelenů,“ vzpomíná Kruška. Komunistům se ale zdálo, že nasazuje na „soudruhy“ ze socialistického Vietnamu, a zakázali ho. V teplickém kině Oko ho ale promítali. „Kamarád pár dní film pozdržel. Zpráva o promítání se rychle roznesla a večer bylo úplně natřískáno. Říkal jsem si, že bolševik proti mně rázně zakročí, protože uhlídat šest set lidí je nemožné. Ale nikdy jsem žádné problémy naštěstí neměl,“ dodává Kruška.
Filmáč, jak se klubu říkalo, měl až šestnáct set členů. Místo socialistického realismu mohli vidět Bergmana, Bunuela, Sauru nebo Antonioniho.
„Nejenže byli zajímaví zpracováním, ale i tématy, která byla v době komunismu tabu,“ podotýká bývalý ředitel městských kin. Například snímek Zvětšenina od italského režiséra Antonioniho byla kultovním filmem. „Příběh je o fotografovi, který prožívá odcizení společnosti. Tenkrát jsem neznal Západ, ani to odcizení. Proto jsme byli z toho všichni uneseni. Postupem času vlastně člověk přišel na to, o čem ten film je. Ještě dneska se na něj rád podívám,“ svěřil se Kruška.
Revoluce kluby zrušila
Filmové kluby vznikaly poprvé ve Francii, dvacet let po uvedení prvních němých filmů. Oddělily se od běžné komerční produkce a sdružovaly jak umělce, tak i nadšené fanoušky. V Česku se kluby rozšířily až v šedesátých letech.
„Lidé stáli frontu v řadě i po třech a mnohdy se na některé nedostalo,“ konstatuje František Mohacsi, teplický promítač, který dělá řemeslo už bezmála šedesát let.
Úpadek filmových klubů přivodily nové technologie po listopadové revoluci. „Satelity a videa se staly velkým hitem, protože to tenkrát tady nebylo. Nakonec přišel internet a DVD disky, takže lidé si film pustí raději doma. Kouzlo atmosféry sdružování je už pryč,“ míní Mohacsi.
Z původních šesti kin zůstalo v Teplicích pouze jedno, Květen v Domě kultury. Z promítací kabiny Františka Mohacsiho je pohled do sálu v době produkce filmu tristní. Oproti několika stovkám návštěvníků jejich počet dnes dosahuje sotva několik desítek.
