Fotbalisté a basketbalisté jezdili na Západ, ale vydělávat si tam nemohli | E15.cz

Fotbalisté a basketbalisté jezdili na Západ, ale vydělávat si tam nemohli

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Trojlístek úspěšných sportovců vzpomínal na dobu reprezentace socialistického Československa.

Další díl retro článků, které mají čtenářům připomenout, jak se žilo před více než dvaceti lety, je o sportu.

Tři bývalí vynikající sportovci, kteří v současnosti žijí, trénují a dále sportují v Polabí, hovoří o době, kdy nosili na hrudi státní znak, lvíčka s hvězdou místo koruny.

Jak propásl angažmá

Poděbradský odchovanec, basketbalista Jiří Růžička, reprezentoval Československo od roku 1961 až do mnichovské olympiády v roce 1972.

Začátkem osmašedesátého roku se atmosféra ve sportu uvolnila tak, že basketbalisté mohli získat angažmá v cizině. Do té doby jim to basketbalový svaz zakazoval.

„Několik kluků tehdy odešlo do Belgie. Dostal jsem také nabídku, abych tam hrál. Nevzal jsem ji, protože jsem chtěl jet s reprezentací na mistrovství světa v roce 1970,“ říká Růžička.

„Bylo to vůbec poprvé, co měl československý tým na šampionátu hrát. Ujišťoval jsem se, že ještě dva roky počkám a po mistrovství lépe prodám svoje jméno a přijde dobrá nabídka. Nakonec jsem na tom prodělal, protože během několika měsíců svaz hráčům působení v zahraničních týmech zase zakázal,“ zdůrazňuje Růžička.

Zlomil to až rok 1989

V létě 1968 Růžička s týmem VŠ Praha hrál ve finále Evropského poháru v Aténách. Za to, že se zřekli neutrálního prostředí, jim Řekové věnovali dovolenou na Ischii.

„Byli jsme tam začátkem srpna. Hoteliér nám na konci pobytu řekl, abychom nejezdili domů, že jsou na hranicích připravená vojska. Nevěřili jsme, že by se tohle mohlo stát. V té době jsme patřili mezi sedm nejlepších týmů Evropy. Navíc jsme v Itálii byli tak populární, že by o náš celý tým stáli. Ale byli jsme takoví vlastenci, které to táhlo domů. Vrátili jsme se až na jednoho hráče, který šel přes Itálii do Kanady,“ říká Růžička.

„Výjezdy s oddílem a nároďákem zůstaly, ale působit jako hráč v zahraničí po roce 1968 už nešlo. Například Jiří Zídek, otec pozdějšího prvního českého hráče v NBA, měl v sedmdesátém roce nabídku hrát v národní lize v americkém Bostonu. Takříkajíc už byl na letišti, ale pak si to rozmyslel, protože by musel emigrovat. Basketbalový svaz mu angažmá nepovolil,“ dodává Růžička.

Podle Růžičky se basketbal po roce 1989 právě v možnosti působit v zahraničních týmech podstatně změnil.

„Téměř každý ligový hráč má manažera, který mu může dojednat angažmá v zahraničí. I když my jsme tuhle možnost neměli, tak jsme oproti jiným lidem v socialistickém Československu hodně cestovali,“ podotýká Růžička, který je v současnosti šéftrenérem basketbalové mládeže v Nymburce.

Vondra zůstával doma

Skokan do výšky Jindřich Vondra, který už dvacátým rokem žije v Poděbradech, byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let devítinásobným mistrem republiky.

„Když byl člověk ve středisku vrcholového sportu, nemusel se starat o ubytování a jídlo. Dostával sportovní stipendium a od sportovního oddílu Sparta „kalorné“. Nebyly to závratné peníze, z kterých by například šlo živit rodinu. Ale bohatě to stačilo na studium, aby člověk nemusel být podporovaný rodiči,“ říká Vondra.

Pokud se atleti v sedmdesátých letech dostali pětkrát na závod za hranice republiky, byl to zázrak. A zároveň velká motivace, protože pro ostatní lidi bylo cestování na Západ téměř nemožné.

„Po roce 1980 se situace mírně zlepšila. O tři rok později mi ale emigrovali rodiče, takže jsem nemohl vyjíždět na Západ. Sice jsem vyhrával nominační závody, ale zůstával jsem doma. Když jsem v šestaosmdesátém roce skočil ve Varšavě československý rekord 228 centimetrů, tak mě pustili na mezistátní utkání do Anglie. Odtud jsem se vrátil a mohl pak jezdit na závody do zahraničí dál.

V druhé polovině osmdesátých let se situace trochu uvolnila a bylo možné si sportem na atletických mítincích přivydělat docela slušné peníze,“ říká Vondra.

Výkony nerozhodovaly

O tom, kdo bude reprezentovat socialistickou vlast, nerozhodovala podle Vondry pouze výkonnost sportovce.

„Dnes jede na mistrovství Evropy ten, kdo splní limit, což je spravedlivé. Dřív nebyla stanovená přesná pravidla hry. O nominaci na závody rozhodovalo předsednictvo atletického svazu. To bylo zčásti složené z dobrovolných pracovníků, kteří si prosazovali svoje zájmy,“ vysvětluje Vondra.

„Mrzí mě, že jsem nebyl na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Dodnes mi nikdo nevysvětlil, proč jsem tam nejel, i když jsem splnil limit. Na olympiádu odjelo třiadvacet atletů a splněný limit mělo pouze patnáct z nich. Rozhodovaly jiné věci. Vždycky měli přednost sportovci vojenských oddílů Dukly a Rudé hvězdy Praha, kteří většinou byli politicky angažovaní,“ dodává Vondra.

Atlet ale nechce, aby jeho vzpomínání působilo zahořkle. „Užil jsem si kolem sportu krásné období. Rád na to vzpomínám. Dneska jsou z atletů profíci, kteří si jedou na vlastní triko. Ale výkony mají mnohdy horší než za nás. Zanikly party, zábava,“ uzavírá Vondra.

Ve srovnání mu pomáhá i fakt, že jeho syn Jan byl letos ve skoku do výšky druhý na mistrovství republiky.

Zašité marky a strach

Petr Kostelník byl v roce 1986 brankářskou dvojkou československé reprezentace a dlouhou dobu chytal v pražské Dukle. Teď objevil kouzlo plážového fotbalu v Semicích na Nymbursku, kde chytá za prvoligový tým.

„Na Dukle byla mírná vojna, ale poslouchat jsme museli. Svou roli hrál určitě i podvědomý strach. Tehdejší režim nás držel ve střehu. Na výjezdy do západní Evropy s námi jezdili jako dozor lidé, které jsme na fotbale nikdy předtím neviděli. Hned při mém prvním zájezdu v roce 1984 jeden takový politický pracovník zjišťoval, zda jsme jako hráči nevyvezli nějaké tajné dokumenty,“ říká Kostelník.

„Hráli jsme stejně dobře jako západní fotbalisté. Byli jsme ale kluci z východu, kteří měli malé sebevědomí. Když jsme si ušetřili sto nebo dvě stě marek a chtěli si v Západním Německu koupit džíny nebo tričko, tak jsme je schovávali a klepali se strachy, že nás na hranici vyhmátnou. To bylo nedůstojné,“ dodává Kostelník.

Mladí měli smůlu

V roce 1986 se Petru Kostelníkovi dařilo tak, že o něj projevil zájem západoněmecký klub. V té době ale nesplňoval podmínku fotbalového svazu, že angažmá v zahraničí může získat pouze hráč nad dvaatřicet let s třiceti starty za národní mužstvo.

„V Leverkusenu jsme s Duklou hráli druhou nejvyšší klubovou soutěž Pohár vítězů pohárů. Manažeři klubu si mě vzali tajně stranou a nabídli mi, abych za ně hrál. Slibovali mi plat šest tisíc marek, dům, auto. Na tu dobu to byly neskutečné peníze, protože marka byla za dvacet korun a já jsem doma měsíčně vydělával čtyři tisíce korun. Nešel jsem do toho, protože bych musel emigrovat,“ vysvětluje brankář Kostelník.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.