Fotbaloví sourozenci Školovi jsou fotbalovým míčem úplně posedlí

Sedmadvacetiletý Jiří Škola (na snímku vlevo) a jeho o dva roky mladší bratr Vojtěch začali s fotbalem v Bašce ještě jako žáci. Jejich sestra Kateřina Školová se na ně chodívala pravidelně dívat a povzbuzovat je. Fotbal se jí natolik zalíbil, že se rozhodla přidat se k sourozencům a začala hrát taky.
„Když mi bylo deset, mamka se zeptala trenéra, jestli bych mohla začít hrát s kluky. Souhlasil. Mohla tak začít má fotbalová kariéra,“ popisuje začátky Kateřina Školová.
S oběma bratry současně si však fotbalistka divizních Dobratic nezahrála. „V žácích jsem hrála jen s Vojtou, protože Jirka už byl v té době v dorostu,“ upřesňuje Školová.

První společný zápas na Stovkách

Poprvé se všichni tři sešli na jednom hřišti před devíti lety v únorovém přátelském zápase, ve kterém proti sobě na škváře na Stovkách nastoupily ženy Válcoven plechu proti dorosteneckému výběru Bašky. „Před zápasem se nás mamka ptala, kdo jako první skončí v největší kaluži na hřišti. Nakonec tam společně skončili Jirka s Katkou. Celou situaci jsem sledoval s úsměvem a byl rád, že jsem se tomu vyhnul,“ vzpomíná Vojtěch Škola.
Když už proti sobě sourozenci nastoupili, nechybělo hecování a různé sázky.
„Když hrajeme proti sobě, tak se snažíme tomu druhému dát housle. Většinou jsem nejhorší, bráchové mi balon posílají mezi nohama často, protože jim téměř vždy uvěřím kličku a roztáhnu nohy,“ přibližuje Školová.
Všichni tři sourozenci se odmala navzájem povzbuzují. Když jim to čas dovolí, sledují všechny zápasy, ve kterých nastupují. „Pravidelně se na nás chodí dívat i taťka. Když jsme byli malí, přehazoval si i směny v práci. Za dobu, co hrajeme, jsme nezažili, že by někdo jiný svoje děti takhle podporoval,“ tvrdí Jiří Škola.
Školovi fotbalem žijí nejen během zápasů, ale také před nimi i po nich.
„Vždycky už před zápasem rozebíráme taktiku, jak kdo bude hrát. Když střetnutí skončí, tak výkony hned hodnotíme. Při duelech venku se o nich bavíme i celou cestu domů,“ líčí atmosféru mezi sourozenci Vojtěch Škola. Hodně blízko k vrcholovému fotbalu nebyl ani jeden z bratrů, ale naopak sestra Kateřina, která si v dresu Otrokovic vyzkoušela i první ligu. „Klub nám částečně hradil školu, zbytek dopláceli rodiče. Dokonce si mysleli, že bych se fotbalem mohla i živit,“ přibližuje Školová.
Čtyřiadvacetiletá fotbalistka, která začínala také v Bašce, v té době dostala i nabídku do reprezentačního výběru do devatenácti let. „Mamka ji má snad ještě někde schovanou. Bohužel mě ale pár dní před srazem na Letné zranila sparťanská protihráčka. Musela jsem na operaci. Od té doby Spartu nesnáším,“ tvrdí Školová. Na stadionu v Praze tenkrát potkala i bývalého českého reprezentanta Karla Poborského. „Podpis nemám, protože jim zrovna skončil trénink a nestihly jsme ho odchytit,“ dodává hráčka. Středopolařka Dobratic tenkrát cítila, že nechybělo moc k přestupu do zahraničí.
„Minimálně čtyři holky z reprezentace se dostaly do Bayernu Mnichov. Tam už braly za fotbal pěkné peníze. Klub jim zajistil byt a auto. Jedna spoluhráčka se ale z Mnichova vrátila zklamaná. Hráčky tam jsou prý zhýčkané. Na každý trénink měly nové kopačky,“ popisuje Školová. Zranění na Spartě nebylo jediné, které Školovou potkalo. „Mám za sebou pět operací kolen, ale fotbal hraju pořád. I když cítím, že nejlepší léta už mám za sebou,“ upřesňuje jedna z nejzkušenějších dobratických fotbalistek.
Páteční večery tráví v hale na Šesté základní škole v Místku, kde hrávají své domácí zápasy druholigoví futsalisté United Frýdek-Místek. Dres tohoto celku oblékají oba dva bratři Kateřiny Školové. „Katka nejenom vybírá vstupné, ale taky fandí. Celá hala se většinou jen dívá, ale naše sestra vždycky křičí. Ať už prohráváme, nebo vyhráváme,“ říká Jiří Škola.

Oba rodiče jsou členy futsalového United

Pozadu nezůstávají ani rodiče futsalistů a fotbalistky. Otec dělá pravidelně hlavního pořadatele na každém domácím utkání a matka je hlasatelkou a vedoucí družstva v jedné osobě. „A aby toho neměla málo, tak ještě celému týmu pere dresy a hlídá kasu,“ zdůrazňuje Vojtěch Škola.
Jako opravdovým sportovcům neunikne Školovým žádná významná událost typu olympijských her nebo mistrovství světa ve fotbale, v hokeji či v atletice. Nikdy se ale na sportovní přenosy nemohou společně dívat déle než deset minut.
„Taťka je pesimista. Vždycky, když se Čechům nedaří, neodpustí si poznámky, že přesně tohle očekával. Vždycky mu říkáme, že může rovnou vypnout zvuk a komentovat to místo Čapka nebo Bosáka,“ usmívá se Vojtěch Škola.
Kateřina Školová to má doma složitější. Její přítel sportu neholduje. „Jsem schopná dívat se celý den na ČT4 sport, ale když přijde chlap domů, okamžitě mi to vypne,“ krčí rameny fotbalistka.