Fotograf Boris Renner hledá přívětivou tvář Ostravy. Má úspěch | E15.cz

Fotograf Boris Renner hledá přívětivou tvář Ostravy. Má úspěch

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Ostravský fotograf je známý především snímky svého rodného města. Noční záběry ještě více zdůrazňují industriální charakter zdejší krajiny.

Ke svému aktuálnímu řemeslu se dostal až ve svých čtyřiceti letech. Lidské postavy se na jeho záběrech příliš nevyskytují. Herec Norbert Lichý na křtu poslední Rennerovy knihy Ostrava - malá procházka velkým městem dokonce prohlásil, že dohromady napočítal tři osoby včetně dvou hutníků.

„Budovy fotím více než lidi. Ty také rád portrétuji, ale jsem takový plachý člověk, takže nechodím po ulici a neoslovuji kolemjdoucí,“ říká sedmačtyřicetiletý fotograf.

Proč se zaměřujete na Ostravu?

Toto město a jeho architektura jsou prostě mojí srdeční záležitostí. Na Facebooku mám velmi pozitivní ohlasy na fotky, které tam dávám, ať jsou průmyslové, nebo architektonické. Snažím se fotit tak, aby bylo vidět, že to je Ostrava. Snažím se ji fotit v co nejlepším světle.

Takže asi moc nevyhledáváte nevzhledná zákoutí…

To ne. Když zajedu do kteréhokoliv města na světě, všude najdu špatné věci. Byl jsem v Praze, šli jsme k Národnímu divadlu a kolem bufetu proběhla velká krysa. Když člověk chce, tak ty špatné věci najde, a o Ostravě toho už bylo špatného napsáno a vyfoceno dost, takže já se snažím spíš o opak.

Fotit to dobré.

Ani ne tak uměle, že bych to nějak dočesával. Prostě čekám na světlo, na dobu. Právě večerní fotky mě fascinují, protože jsou takové tajemné a zároveň zajímavé.

Večer musíte mít lepší vybavení.

V podvečer jsou horší podmínky a potřebujete mít hlavně stativ. A se stativem se moc lidem chodit nechce a prostě je spousta lidí, kterým je zatěžko vstát nebo počkat si na to světlo. Třeba v létě je to ideální světlo až kolem půl desáté večer třeba. Ráno pak už ve tři. A hlavně večerní fotky se snažím fotit více v zimě a na podzim než v létě, protože v létě toho času moc není. Čekat do půl desáté, pak někam jet a vracet se o půlnoci, to už je hodně náročné. O to více si vážím toho, že lidé mou práci oceňují už v tom směru, že pětitisícový náklad mé poslední knihy je už vyprodaný.

To je skvělé. Kolik je v ní fotek?

Má šedesát čtyři stránek, je tam osm panoramat, takže nějakých padesát šedesát fotek. Ale samozřejmě najdeme v knížce více lidí, Norbert Lichý to nemyslel doslovně, ale jako vtip. Ale zamyslel jsem se nad tím a knížku, kterou bych chtěl vydat letos, jsem se rozhodl více věnovat lidem. Pracovní název má „Ostrava čtvero ročních období“. Mám už nafocenou zimu, připravený i podzim, takže teď aktuálně budu dofocovat jaro a léto. Navíc město jde do hektického, nebo spíš velmi významného roku 2012, kdy se otevírá Nová Karolina, Dolní Vítkovice, Colours budou v Dolních Vítkovicích. Budu se snažit zachytit i tyto akce aspoň jedním záběrem.

Fotil jste první zápas Baníku v jarní sezoně z výšky. Odkud to bylo?

Z radniční věže, aby to bylo v kontextu s městem v podvečer. Musel jsem si tak zaplatit extra vstup po zavírací době, protože jinak bych to světlo neměl. V polovině druhého poločasu, kdy světlo bylo akorát, jsem pořídil fotky. Je to kouzelné, když se město probouzí do večera a Bazaly už svítí.

Označil jste se za plachého člověka, ale na to jste dost výřečný.

Plachý v tom smyslu, že bych oslovoval lidi na ulici. Jinak jsem strašně ukecaný.

Fotíte už od dětství?

Vůbec. Začal jsem až před sedmi lety. Předtím jsem udělal nějaké fotky ve svých osmi deseti letech s mým otcem.

Byl váš otec vášnivým fotografem?

Ne, vůbec. Nikdo z naší rodiny, snad co jsem slyšel. Jen můj děda, co zemřel ve sto letech v roce 2001, tak ten snad něco fotil. Žádná fotografická tradice v naší rodině není. Používal jsem kinofilm. V baráku u našich byla fotokomora, tam jsem si před těmi pětatřiceti lety zkusil vyvolat snímek. Víceméně jsem ofocoval skupiny z Brava. Nějaké výtvory nebo kompozice, to vůbec.

Co jste dělal předtím, než jste začal fotit?

Prošel jsem hodně zajímavým vývojem. Maturoval jsem na Středním odborném učilišti energetickém v Mariánských Horách. Rok před maturitou v roce 1983 jsme měli praxi v dílnách na Karolině. Ta tehdy fungovala ještě jako koksovna. Vždycky, jak byla svačina, udělali jsme si čas a procházeli starými provozy, prádlem a halami. Možná tam vznikla vášeň pro industriálno. Pak jsem šest let v Plzni působil jako profesionální sportovní střelec, člen reprezentace. Jako junior jsem vyhrával kdeco. Mistrovství republiky a tak dále. Získal jsem stříbrnou medaili z jugoslávského Osijeku v družstvech. V mužích se mi taky celkem dařilo, ale už mě to táhlo zpět do Ostravy.

To bylo kdy?

V prosinci 1989, tedy těsně po revoluci. Začal jsem podnikat v elektroinstalacích. V roce 2003 jsme si s manželkou otevřeli reklamní agenturu. Zprostředkovávali jsme děti pro reklamu, do televize a filmu.

Dá se z toho vyžít?

V téhle branži jsme si zažili svoje úspěchy, pak jsme zjistili, že se z toho právě moc vyžít nedá.

Proto jste začal fotit?

To byla z nouze ctnost. Nebyli jsme spokojení s naší fotografkou, tak jsme si koupili první dostupnou zrcadlovku, Canon 300D. Manželka má cit pro portrétování, tak začala děti fotit ona. Já jsem si zase zkoušel fotit, co se mi líbilo. Jedna šachta, druhá šachta. Pátral jsem po informacích, jak to dělat, protože jsem absolutní samouk. Na internetu jsem proseděl dlouhé hodiny, měsíce a možná i roky.

A neuvažoval jste, že půjdete do nějaké školy?

Uvažoval, ale pak jsem to zavrhl. Žádná škola, natož pokud jde o umělecké směry, vám nezaručí živobytí. Spousta fotografů, kteří nemají vzdělání, se tím živí velice dobře.

To se ale týká jakéhokoliv oboru.

Samozřejmě. Znám spoustu herců a muzikantů, kteří hrají fantasticky a nemají konzervatoř. Na druhou stranu, znám hodně lidí, kteří mají školu a kde nic tu nic. Řemeslné dovednosti se naučí každý. Cit pro barvy, pro záběr, najít si svou parketu, to je asi nejpodstatnější. Protože dneska fotí strašná spousta lidí.

To je vidět na internetu.

Prakticky každý s mobilem je fotograf. Zrcadlovka s objektivem dnes vychází na osm tisíc. Někdo mi psal na Facebooku: „Mít foťák a vybavení, co vy, tak bych to taky udělal.“ Říkám: co vám v tom brání? Prý, že nemá peníze. Taky jsem je neměl. Musel jsem si je vydělat.

Kdyby vám někdo před lety řekl: „Za dvacet let se budeš živit focením,“ co byste mu řekl?

Že je blázen. Dodnes mi to říkají i rodiče, kde se to ve mně vzalo. Opravdu ani v nejbujnějších snech se mi nezdálo, že budu fotograf.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video