Ořezávátko se potká s houbou na sprchování, vatové tyčinky nabývají ohromných rozměrů a na scénu vstupují i brčka a trychtýř. Drobné levné předměty, které lidé denně používají, žijí ve fotografiích Jana Mahra svým životem.
„Například žínka na nádobí Vileda mě úplně fascinuje. Barevný čtvereček nasákne vodu, a když ho nechám uschnout v jakémkoli tvaru, udrží ho. Pak ho namočím a je tvárný úplně jinak. Skvělý materiál,“ usmívá se nad svou inspirací k cyklu nazvanému Soft.
Aranžovaná zátiší dvou obyčejných výrobků, které jsou většinou z plastu, vystavoval před dvěma lety v pražské galerii Velryba. Část kolekce koupila Národní galerie. Ke svým dalším úspěchům řadí letošní výstavu ve Fotograf Studiu, kterou mu pochválili lidé, jichž si váží.
Mezníkem pro něj byla spíš třicítka než současná Kristova léta. Ale předsevzetí letos má – zařídit si ateliér. Chce také udělat retrospektivní katalog o díle svého dědečka, akademického malíře Václava Boukala.
„Po třicítce jsem už víc nohama na zemi a cíle si dávám s ohledem na to, že mám děti,“ říká malíř a fotograf Jan Mahr. Má sedmiletého syna a čtyřletou dceru. Manželce pomáhal s designem obchodu Baterka, který otevřela před rokem v České ulici.
V Budějovicích se narodil a po četných školách se sem zase vrátil. Patří k prvním absolventům českokrumlovské Střední umělecko-průmyslové školy sv. Anežky, kde v oboru užitá malba maturoval v roce 1995. Po civilní službě studoval v Praze fotografii, pak učitelství pro základní školy na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity. S přestávkami deset let strávil v Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, který ukončil letos v lednu. Studoval ho dálkově a zároveň posledních šest let učí v krumlovské škole sv. Anežky. „Byl jsem jak studentem, tak učitelem, což se mi líbilo. Výhodou školy je, že spolužáci mají mezi sebou otevřenější vztah, a když se navzájem kritizují, není to se zlým úmyslem,“ vysvětluje.
Mercury i apokalypsa
Věnuje se fotografování a grafickým návrhům například pro českobudějovický Ateliér 8000 nebo pro Dům umění, jehož výstavy nesou na pozvánkách a plakátech Mahrův rukopis. Hodně ho ovlivnili kamarádi – malíř Vít Soukup, teoretik umění Jiří Ptáček a také architekt Jiří Střítecký. Z jeho budějovických staveb dokumentoval například zrod Mercury centra.
Fotí i krajinu, hlavně to, jak ji člověk proměňuje. „Chystám se do míst, která poznamenalo umístění solárních panelů,“ plánuje.
Dva zvláštní úkoly měl spjaté s Pražským hradem. Nejdřív dokumentaci cenných archiválií, mezi nimiž byla třeba Svatovítská apokalypsa. Archivář obracel listy v rukavicích a Mahr fotil, ani nedutal. „Dosud si vybavím hlavně ten strach, aby se dokumentům nic nestalo,“ vzpomíná.
Druhou příležitostí, která ho zavedla k dominantě Prahy, bylo neonové srdce zdobící Hradčany v době, kdy Václav Havel končil svoji éru prezidenta. Instaloval ho tam v roce 2002 výtvarník Jiří David a Mahra, s nímž se přátelí, si vybral jako fotografa celé akce.
Nafotil tam přípravy a technické detaily, ale také Havlovo překvapení v okamžiku, kdy z kavárny Slavia poprvé spatřil, jak srdce svítí. Jeho snímky obletěly svět, otiskl je i deník New York Times.
Jako výtvarník pracuje většinu času osamoceně. Chybějící energii ze setkávání s lidmi si proto Jan Mahr doplňuje na tribuně hokejového stadionu. V dětství hokej hrával, teď mu chodí se synem fandit.
