Fotograf prchavých okamžiků

Fotografie Jindřicha Štreita jsou cítit vůní člověčiny, opravdovostí, je v nich naděje, pokora i úcta. Lidé na jeho fotografiích se nenechají ničím rušit, prožívají zvláštní intimní chvíle, jako by fotograf byl neviditelný.
V loňském roce strávil Jindřich Štreit měsíc v Brazílii, kde fotografoval české emigranty. Z cesty vznikl fotografický cyklus Braziliáni z Česka a stejnojmenná kniha. Výstava fotografií emigrantů, kteří odcházeli postupně do Brazílie od konce 19 století, je k vidění v Městském kině v Novém Boru do konce března. Řada z emigrantů pocházela z Liberecka a Jablonecka.

„Jsem velmi potěšen, že fotografie, které můžete v Novém Boru vidět, budou vystaveny, jak slíbila velvyslankyně Brazílie v ČR paní Leda Lucia Camargo, také na Pražském hradě. Tam by měla být v září zahájena velká výstava o emigraci do Brazílie i o nejslavnějším brazilském prezidentu českého původu Juscelinu Kubitschekovi,“ připomněl Štreit na slavnostní vernisáži, kde ho pozdravilo i několik jeho přátel. Například režisérka Olga Sommerová, fotograf Robert Vano či herec a malíř Jan Kanyza, který připomněl jejich dávné přátelství i význam fotografického díla. „Ono se říká, že fotografie je zastavený čas, ale ve tvých fotografiích tam je život, který trvá. A mnohé z nich mi připadají tak, jako bych byl přítomen intimní chvíli zpovědi, tvé i těch zpodobených. Je to pocit dráždivý, vzrušující a zároveň mám pocit vetřelce. Častokrát se ti podařilo vyfotografovat ne dokument a situaci lidí, jejich prchavý portrét, jejich osud, ba řekl bych dokonce i jejich duši, aniž bys zpodobeného o ni připravil. To je ďábelsky božské. Já už jsem pochopil, proč nemáš ateliér, takový ten ateliér se světly, deštníky s palmou a kašírovaným narozeninovým dortem. Tvůj ateliér je celý svět. No a i ten je ti malý. Máš o něj zájem, ale i starost. No a je vidět, že ten svět tě někdy zatraceně bolí,“ řekl Kanyza.

Dokumentární fotograf Jindřich Štreit uspořádal kolem 850 výstav a vytvořil desítky fotografických publikací. Jeho dílo je zastoupeno v renomovaných galeriích po celém světě. V loňském roce obdržel z rukou prezidenta titul profesora.

Co vás přivedlo do Brazílie?

Byl to především Kamil Pilatík z konzulátu v Sao Paulu, který byl i mým průvodcem a napsal text ke knize Braziliáni z Česka. Kamil je absolventem stejného gymnázia v Rýmařově jako já. Když ho osud zavedl na konzulát v Brazílii, připravil projekt a zavolal mi. Projekt měl dva cíle. Výstavu mých českých fotografií, která putuje už třičtvrtě roku po Brazílii a byla zahájena v galerii instituto Moreira Salles v Sao Paulu. Vyšly k ní celostránkové recenze v miliónových nákladech, v televizi byla odvysílána velká reportáž. Druhým cílem bylo nafotografovat cyklus fotografií na téma české emigrace do Brazílie.
Fotografoval jste v různých prostředích od Sau Paula, přes Rio de Janeiro až po Rio Grande do Sul. Zasáhl vás některý z osudů emigrantů.
V Brazílii jsem prožil krásná setkání, všude jsem ale cítil, že češi mají v sobě stále nostalgii po bývalé vlasti. A ti kteří mohou, tak sem stále jezdí a mají k této zemi velký vztah. Každá rodina má zajímavý osud. Velmi složité jsou například osudy židovských emigrantů, kteří koncepčně odcházeli za války, protože měli strach. Setkal jsem se tam s jedním obdivuhodným panem farářem, kterému je už 90 let a přišel do Brazílie před 60 lety. Byl úžasný v tom, když řekl: ano, já miluji Brazílii a chci tu i zemřít. To gesto znamenalo, že Brazílie se už stala jeho zemí, i přestože stále jezdí do Čech. Navštívil jsem mimo také celou Baťovu rodinu, která stále udržuje kontakty se Zlínem, či Trachtovu rodinu, která se podílela na vybudování brazilského města Batayporá.

V Brazílii, především v oblasti Nova Petrópolis a Porto Alegre žijí jak čeští emigranti z Liberecka a Jablonecka, tak němečtí. Jak spolu vycházejí?

Velmi mě potěšilo, ba dokonce dojalo, když mě čeští emigranti dovedli na hřbitov a řekli: „Tady na této loučce chceme postavit kapli, kterou symbolicky zasvětíme usmíření Čechů a Němců. Kaple propojí brazilce, německou enklávu a českou zemi. A když se dnes po celé republice mluví, že také v Novém Boru je podobná myšlenka, tak mě to opravdu velmi potěšilo. Protože lidé se potřebují setkávat a potřebují si také odpouštět. Protože jsou věci, za které ani nemůžeme, které už jsou za námi, a zůstáváme tady my a je jen na nás, abychom našli k sobě cestu.

Fotíte především sociální dokument. Známé jsou vaše projekty, na kterých pracujete i několik let. Jak se Vám fotografuje v zahraničí, kdy máte daleko méně času.

Mé cesty jsou sice časově omezeny, ale na druhé straně je to velmi intenzivní práce. Pracuji každý den od rána do večera. Kdybych to spočítal na hodiny, tak by to bylo prakticky stejné, jako když fotím v Čechách. V zahraničí je však strašně důležité mít člověka, který vám pomůže kontaktovat místní lidi. Takových projektů jsem dělal velké množství, například v Maďarsku, v Rakousku, v Japonsku, ve Francii, takže s tímto stylem práce mám zkušenosti. Zpočátku mi trochu vadilo, že mám sebou asistenta, ale na druhou stranu to bylo velice dobré. Mohl jsem se plně soustředit na fotografování.

Pro novoborskou výstavu jste vybral i některé fotografie, které dosud nebyly nikde jinde uvedeny.

V Novém Boru jsou opravdu fotografie, které mají světovou premiéru. Vybral jsem takové, které mám velmi rád. Samozřejmě se jich do knihy kvůli místu spousta nedostala, tak jsem potěšen, že je mohu vystavit právě tady.

Je to vaše první barevná fotografická výstava. Proč jste se rozhodl fotit barevně, když doposud jste se věnoval především černobílé fotografii.

V Brazílii jsem nafotil i 60 černobílých filmů, když jsem je pak ale porovnával a zvažoval které vybrat, zvítězila barva. Brazílie je ohromně barevná země, plná kontrastů. Každé téma si žádá jiné vyjadřovací prostředky.

Je Vám nějaká zahraniční země, ve které jste fotografoval, bližší než ostatní?

Každý projekt je něčím úžasný, vždycky člověk něco nového objeví, poučí se, každá kultura má něco, co nemá ta druhá. Fantastický byl například projekt v Maďarsku, kam jsem jezdil pět let, na fotografiích jsem zachytil příběh života a smrti. V Rakousku jsem fotil tři roky na farmě. Ve Francii to bylo velmi zajímavé především po lidské stránce. Velmi mě láká poznávat ty nuance života, to je opravdu něco úžasného. Kvůli tomu je člověk fotografem. Jinak bych se tak blízko nikdy nedostal. Jak to děláte, že vás fotografovaní lidé přijmou a dovolí fotit i velmi intimní chvíle. To je otázka psychologie, určitého citu a je velmi důležité být k lidem otevřený. Mám také jednu takovou zásadu: nikdy fotografovaného člověk nijak neponižovat, nedegradovat. Kritika mi to občas vyčítá, že vidím člověka spíše z toho pozitivního hlediska. Jsem už ale takový, hledám v každém člověku spíše to lepší.

Co připravujete?

Pracuji na fotografickém projektu ve Vítkově, na podzim bych ho rád ukončil výstavou a knihou. V poslední době mě oslovilo také několik básníků, kteří chtějí, abych jim ilustroval básnické sbírky.