„Fotografie mě učí žít okamžikem“
Na oranžovo-černý foťáček na dovolené ve východním Německu nezapomene. Brala ho tatínkovi, fotila hlouposti a toužila vidět výsledky. Teď čaruje v Táboře s digitální zrcadlovkou ve vlastním ateliéru na Starém městě. Barbara Gloserová se narodila v roce dvou šťastných sedmiček. Štěstí k ní ale samo nepřišlo. Z Chrudimi si pro něj jela přes České Budějovice a Ameriku až do Tábora.
Tradiční otázka, ale nelze ji přeskočit. Co vás přivedlo k focení?
Tatínek také fotil, a to už na vojně. Doma jsme jako malé holky měly plno snímků. Nezapomenu na oranžovo-černý kompaktík, který jsem taťkovi brala na dovolené v Německu. Později mi půjčoval i zrcadlovku. Na gymnáziu jsem začala fotit více, vymýšlela jsem různé experimenty. K dvacetinám jsem si konečně vyprosila vlastní prakticu.
Po gymnáziu vaše nadšení nezesláblo?
Naopak. I když jsem odjela do Českých Budějovic studovat marketing a management. Tam jsem se jen utvrdila, že chci v životě fotit. Po studiu jsem se rozhodla odjet do ciziny, abych si zlepšila angličtinu, nabrala zkušenosti, vydělala si na pořádné vybavení a zaplatila si ve Státech fotografickou školu. To byl můj plán.
Uskutečnila jste ho? V USA jsem strávila skoro pět let jako au-pair a babysitter. Denní studium fotografie bylo moc drahé, prošla jsem alespoň fotografickými kurzy, více fotila, obzvláště poté co jsem si koupila autofokusovou zrcadlovku, a jeden sen byl splněný. Ve Státech jsem přilnula k portrétům dětí, které jsem hlídala. A díky fotografovi jménem Arun Sharma ke svatební a atelierové fotografii. I když mým snem vždy bylo fotit pod vodou. Z ciziny jsem si přivezla pracovní morálku. Celou republiku bych poslala za moře, ať si tam Češi vyzkouší pracovat. Tam člověk pozná, co znamená dřít. V pracovitosti mě ale inspiroval už dědeček. Říkával: Dělej vše na sto procent, ať se nemusíš za nic stydět. Tak dělám radši přes sto.
Zmínila jste fotografa Aruma Sharmu. Kdo to je, jak vás ovlivnil?
Přátelé ve Státech mě požádali, abych jim fotila svatbu jako druhý fotograf. Tím hlavním byl právě tento Ind. Stali jsme se přáteli, tohoto člověka si moc vážím. Díky němu jsem měla možnost nahlédnout do ateliéru, a od té doby jsem si přála mít vlastní. Tehdy jsem ale z hlubokého přesvědčení fotila na kinofilm a myslela si, že se ho nikdy nevzdám. Analog teď leží nečinně v koutě. Digitální technika mě přesvědčila, poskytla mi možnost být preciznější.
Po pěti letech jste se vrátila, co se dělo dál?
V prvé řadě jsem se musela adaptovat zpět do Čech. Život ve Státech je přece jen velmi rozdílný. Začala jsem si hledat práci v Táboře, přijali mě v bance, kde jsem jako poradkyně strávila čtyři roky. Fotografování se mi ale stalo druhým plným úvazkem. Dělala jsem hlavně svatby a v ateliéru. Nakonec jsem v bance skončila. Dnes fotím vlastně všechno. Počínaje svatbou, přes těhulky a poté miminka, děti a rodinné portréty. Snažím se hlavně o přirozenost a zachycení jedinečného momentu. Hlavně u dětí, které jsou spontánnější než dospělí.
Kdo je pro vás fotografem s velkým F?
Mým velkým vzorem je americká fotografka Annie Leibovitz. Miluji snímky Herba Rittse, Richarda Avedona nebo Lois Greenfieldové, která tráví léta studiem lidského pohybu. Neuvěřitelným způsobem fotografuje tanečníky. Velmi obdivuji fotografy z National Geographic. Klobouk dolů před nimi. To jsou fotografové s velkým F. Fotky z cest mě vůbec přitahují.
Co vás během třiatřiceti let život naučil?
V životě mě vždy nejvíce posunuly dál negativní zkušenosti. Jsem za ně vděčná. Z nich jsem se snažila poučit, donutily mě vyjet ze stereotypu, připomněly, že důležité je hlavně to, co je tady a teď. Žít současným okamžikem mě učí i fotografie. Když pracuji, musím se soustředit jen na moment, který zrovna je. Mám práci, která mě baví, a nevím, jestli mám děkovat sobě, osudu, Bohu. Ale přála bych to všem.
