František Ledvinka žije skanzenem | E15.cz

František Ledvinka žije skanzenem

Ze skláře se stal horolezcem a pak etnografem. Dnes žije František Ledvinka skanzenem v Zubrnicích.

Vedoucí Souboru lidové architektury Zubrnice František Ledvinka sám o sobě říká, že je Čechoslovák, protože se narodil sice českým rodičům, ale v Bratislavě. Po válce se rodina odstěhovala do Malých Žernosek, a když bylo Františkovi patnáct, přesídlila do Ústí nad Labem. Ledvinka je dnes známou osobností, křísí lidové tradice a zachraňuje domy našich předků.

Láska z kostelních střech

Kromě nadšení pro krásu hradů a zámků nic nenasvědčovalo tomu, že se František Ledvinka bude jednou historií živit. Po maturitě na sklářské průmyslovce nastoupil v ústecké sklárně a ve volném čase lezl po horách. Pak se výškovými pracemi začal živit. A tam to začalo.
„Poznal jsem zblízka věže kostelů a zámků a zároveň faráře a památkáře. Někde tam mě láska k historii umění vzala naplno,“ vzpomíná František Ledvinka. Když mu časem město nabídlo zaměstnání v muzeu, neváhal.
Nakonec dosedl v ústeckém muzeu na ředitelské křeslo a vystudoval etnografii a dějiny umění. „Tenkrát byla doba, kdy by mu stačilo vzít kariéru přes politickou školu. František ale bral svou práci opravdu vážně, zvolil těžší cestu a stal se odborníkem na slovo vzatým,“ prohlašuje o svém bývalém šéfovi historik Václav Houfek.

Skanzenová vášeň

V době, kdy Ledvinka vedl muzeum, bourali komunisté řadu vesnic kvůli plánované těžbě uhlí. Pro nadšeného etnografa to byla jasná výzva. „Kdysi mi jeden bývalý kolega dotáhl asi dvacet etnografických předmětů z okolí s tím, že je to poslední, co se tady v regionu dá najít. My jsme sbírku rozmnožili z původních sto padesáti kusů na tisíce,“ říká hrdě František Ledvinka.
Vzpomíná na stísněné prostory muzea v dobách, kdy ještě sídlilo v trmickém zámku, a na optimističtější časy, kdy si začalo upravovat alespoň čtvrtinu budovy vedle divadla. A má nesmírnou radost ze současné opravy muzea, které ovšem před lety opustil kvůli citové vazbě mnohem silnější. Ta se jmenuje Zubrnice.

Nemoc bagristy pomohla

„Sháněli jsme místo pro depozitáře a naskytla se příležitost v Zubrnicích, kostel svaté Maří Magdaleny, který se měl bourat. Podařilo se mi to zarazit. A zároveň jsem se tam zahleděl do roubeného objektu, který nezbourali jen proto, že onemocněl bagrista,“ přibližuje František Ledvinka začátky dnešního Souboru lidové architektury v Zubrnicích. Šlo o dům číslo jedenašedesát, který dnes stojí díky bagristově chorobě a Ledvinkově vysvětlení tehdejším představitelům okresu, že z objektu vytvoří něco jako rekreační chatu pro papaláše. A samozřejmě díky spoustě práce při rekonstrukci. Dům, který se za pomoci nadšenců a studentských brigádníků proměnil ve skvost, dal základ celému budoucímu souboru pokladů lidové architektury. Za spolupráce s lidmi z památkového úřadu postupně vzniklo ochranné památkové pásmo. Život Františka Ledvinky nabral jasný směr a nadobro. Muzeum lidové architektury tvořené objekty zachráněnými i dovezenými z terénu se oficiálně otevřelo na podzim roku 1988.
„Na Františku Ledvinkovi je úžasný jeho elán do práce. Neplatí u něj, že vedoucí rovná se jen úředník. Kde je třeba fyzické práce, umí za ni vzít tak, že my mladší můžeme jen závidět,“ charakterizuje šéfa současný kurátor zubrnických sbírek Karel Konopka.

Muzeum, nebo Zubrnice

Po revoluci se městu nelíbila myšlenka, že by skanzen v Zubrnicích spadal pod ústecké muzeum. František Ledvinka se rozhodl. Na funkci ředitele muzea rezignoval a je vedoucím Souboru lidové architektury, který spadá pod územní odborové pracoviště Památkového ústavu v Ústí nad Labem. Ledvinka v Zubrnicích už i trvale bydlí. V domě, který patřil k mlýnu. „Koupil jsem ho jako chalupu hlavně proto, že mě jiní potenciální kupci vyděsili svými představami o rekonstrukci,“ přiznává Ledvinka.
Stejnému nadšení jako otec propadl i Ledvinkův syn Tomáš a jako technik a projektant má v Zubrnicích uplatnění.

Mlýn, lisovna i pila

Centrum lidové architektury se dál rozrůstá. Za vesnicí na zhruba dvou kilometrech potoka bývalo pět vodních staveb. Pod troskami se zachovaly náhony, vykopala se stará lisovna oleje, pila a další.
„Chceme upravit stavby do podoby, jakou měly před sto padesáti lety a postupně je oživit, aby tu fungovala různá řemesla,“ říká Ledvinka. Na trosku mlýna sehnali za symbolickou korunu mlýn z Homole pod Pannou, původně určený k demolici, a poté i jeho kompletní zařízení. „Jsme první, kdo se odvážili k rekonstrukci uměleckého mlýna. A budeme se snažit i umlít. A upéct,“ vysvětluje historik. Pak by měla přijít na řadu pila a lisovna oleje. „Pro všechny, co po mně přijdou, je tu ještě spousta práce. Potřeboval bych být na světě aspoň sto dvacet let,“ směje se Ledvinka. Usmívá se vlastně pořád. „Dělám práci, kterou miluji, mám podporu památkového ústavu a své rodiny, žiji v místě, kde se mi líbí, mohu se věnovat vědě a výzkumu i práci rukama! Jsem šťastný,“ vysvětluje své věčně dobré rozpoložení Ledvinka.
„Všechny ty chalupy, mlýn a celý areál jsou jeho zhmotnělým snem, věčným památníkem neúnavného Ledvinky,“ dodává historik Houfek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!