Frisbee? Není to „házení talířem“, ale dřina | E15.cz

Frisbee? Není to „házení talířem“, ale dřina

V Praze se rozhodne o nejlepším klubu světa v ultimate frisbee. Redaktor týdeníku Sedmička trénoval s českými mistry.

„Házet létajícím talířem umí každý,“ říkám si cestou na trénink nejlepšího českého týmu v ultimate frisbee. Jedu si vyzkoušet, jak se Prague Devils připravují na světový šampionát klubů, který hostí Praha od neděle 4. července.

„Takhle to držíš na bekhend,“ vysvětluje mi protřelý borec Petr Medek. Zkusím si pár hodů, na jaké jsem zvyklý z dětství. „To by šlo. Teď forhend,“ pokračuje Medek. Chvíli mi trvá, než správně poskládám prsty dovnitř disku, ale po několika odhodech do země se mi začne dařit.

„Rozběhání!“ zaslechnu a přidávám se k „ďáblům“. Právě oni tvoří základ mužstva Silence, které objíždí velké turnaje a zúčastní se i letošního mistrovství světa klubů.

Jako atleti

Trénink pokračuje protažením a pak už následuje dril. Na atletickou abecedu totiž navazujeme rovinkami, při kterých postupně zvyšujeme intenzitu až na sto procent.

„Jen kvůli tomu, že talíři říkají disk, se přece nemusíme připravovat jako atleti. Vždyť se s tou plackou nemůže běhat,“ pochybuju o hlubším smyslu sprintů.

Potom utvoříme trojice a jeden z nás bráněný druhým se pomocí výpadů snaží přihrát spoluhráči. Každý si několikrát vyzkouší všechny role a jdeme na další cvičení. Dva si kleknou kus od sebe s rukama za hlavou. Třetí hodí disk do dálky, oni za ním utíkají a snaží se ho chytit.

Lapám hlavně po dechu, ale zanedlouho makáme dál. Nacvičujeme kombinace pasů. Začíná mi docházet, že při ultimate frisbee si člověk musí na každou přihrávku naběhnout. Rychle a někdy taky daleko.

Sprintuj nebo se nedostaneš do hry

Potíme se na ragbyovém hřišti. Všichni kromě mě mají kopačky, ale půjčit bych potřeboval spíš plíce. „Představoval jsem si menší plochu,“ svěřuju se jedné ze dvou dívek.

„Ďáblice“ i jejich parťáci jsou hubenější než já a i dál mě přesvědčují o příčině svých postav. Samotná hra je snad ještě větší fuška než předešlý nácvik. Obě družstva používají osobní obranu, takže celou dobu běhám jak o závod.

Při útočení se snažím na hřišti schovat, abych se vydýchal. „O přihrávku si musíš říct sprintem, jinak se nedostaneš do hry,“ nabádá mě spoluhráč, který si všiml mého klusu.

Pak pochopím některé taktické prvky, „zařídím“ několik bodů a těším se z toho, že v zápasech do tří většinou vítězíme. Na konci dvouhodinového tréninku pokládám za výhru odchod po vlastních. Tohle není sport pro každého.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!