Géza Röhrig: Saulův syn vámi otřese víc než návštěva Osvětimi

Géza Röhrig

Géza Röhrig Zdroj: Profimedia

Není profesionální herec, na jeho tvář přesto diváci maďarského filmu Saulův syn nezapomenou. Jeden z nejsilnějších a nejoceňovanějších snímků poslední doby, který by měl po Velké ceně z Cannes a Zlatém glóbu získat v neděli i Oscara, sleduje muže, jenž chce v pekle a chaosu vyhlazovacího tábora pohřbít syna. Právě jeho si zahrál Géza Röhrig, židovský básník a prozaik žijící v New Yorku.

Už jste byl v Praze?

Ano, na střední škole jsem sem často jezdil na víkendy. Jsem velký fanoušek Bohumila Hrabala a Jiřího Langera, takže jsem měl vždy obrázek Prahy v hlavě. Když jsem sem přijel poprvé, vypadala přesně tak, jak jsem si ji představoval. Jako klenotnice.

Kde jste natáčeli Saulova syna?

Na okraji Budapešti. Na předválečné vojenské základně, kterou jsem přetvořili tak, jak vidíte ve filmu.

Navštívil jste tábory Osvětim a Březinka, kde se film odehrává?

Poprvé jsem tam byl v prosinci 1986, když mi bylo devatenáct. Teď mi je 48 let a napsal jsem o Osvětimi dvě knihy, tak jsem se do Polska před natáčením nemusel vracet. Ale jel jsem do Osvětimi se svým synem po natáčení a byl jsem velmi zklamaný. Z tábora se stala turistická atrakce, je tam tolik lidí jako u Mony Lisy. Není to místo k meditování.

Jak to tam vypadalo v osmdesátých letech?

Skoro nikdo tam nebyl. Za studené války se tam západní turisti moc nedostali. Izrael tehdy v Polsku neměl ani ambasádu, byl to nepřátelský stát. Teď jsou věci normálnější a jakmile ustanovíte normalitu, následují turisti. Dnes je Osvětim nejnavštěvovanější muzeum v Polsku. Jezdí tam autobusy, lidi si fotí selfie, poslouchají hudbu, žvýkají. Jak někdo říkal v Tel Avivu před projekcí Saulova syna, tenhle film vámi dnes otřese víc než návštěva koncentračního tábora, kde vás rozptylují další návštěvníci.

Druhá světová válka je dnes stále velmi živým tématem.

Dobře, že říkáte druhá světová válka. Hodně lidí si myslí, že jen holocaust je živý. Ale lidi fascinuje celá ta válka. I ta nejpitomější knížka o Hitlerovi se slušně prodává. Ovšem až do semdesátých let byl holocaust skoro zapomenut. Před procesem s Eichmannem se o něm nemluvilo, z politických důvodů. Když začala studená válka, Německo se stalo spojencem, takže USA na jejich zločiny neupozorňovaly. Až v polovině osmdesátých let se rozjela univerzitní studia holocaustu, přišel Schindlerův seznam. Nyní je také zvláštní doba, přeživší za chvíli zemřou a druhá světová válka ztratí své svědky. Stane se zamrzlou historií. Náš film je důležitý pro to, aby uvedl věci na pravou míru. Myslíme si, že jiné filmy holocaust nezobrazují pravdivě. Rozmělňují ho, oslazují. Bylo načase mluvit o lidech, kteří zemřeli, nejen o těch, co přežili.

Jak jste se seznámil s Lázsló Nemesem? Saulův syn je jeho celovečerní debut.

Potkal jsem ho v New Yorku. Poslal mi scénář filmu. To, že budu hrát Saula, ale nebylo jasné ani jemu ani mě.

Proč jste se rozhodl roli Saula vzít?

Já ne, László se rozhodl. Chtěl, abych kolem toho projektu byl, věděl, jak moc jsem s tímto tématem spojený. Já nejsem herec. Ovšem László také nedokončil filmovou školu, takže jsme oba svým způsobem amatéři. Poté, co zkusil jiné tváře, došel László k názoru, že Saul je existenciální role. Že jím musíte být, ne ho jen imitovat. Ale zabralo měsíc náročných zkoušek a improvizací, než byl přesvědčený, že jím budu já.

Natáčení pak bylo také náročné?

Natáčení bylo už jednoduché. Před ním se ve mně nakumuloval stres, neměl jsem ho kde ventilovat, měl jsem noční můry a žil jsem v tom jako v realitě. Jakmile jsme začali točit, spousta věcí jako kostým, dialogy, štáb mi pomohly si uvědomit, že to je vše jen v mé mysli. Ale po natáčení na mě dolehla deprese.

Proč?

Vrátit se z téhle role do každodenní reality, do tohoto světa lží, mi připadal jako krok zpátky. V Osvětimi záleželo jen na tom, kdo jste. Podmínky tam byly tak extrémní, že jste nemohli manévrovat. Ukázali jste tam své pravé já. Dneska pokud někdo nemá peníze nebo konexe, zdá se, že nemá ani férovou šanci. To nesnáším. Po natáčení všechno vypadalo jinak. Cítil jsem se jako pták bez nohou. Nemohl jsem přistát v Osvětimi, protože to bylo peklo. Ale tady přistát taky nemůžu, protože tenhle svět je příliš povrchní.

Takže jste si neoddechl, že nemusíte žít během světové války?

Ne. Bojuji s otázkou, proč nevinní trpí, od svého prvního setkání s šoa (hebrejský výraz pro holocaust - pozn. red.). To mi bylo dvacet a můj děda mi řekl o svých zážitcích. Není to něco, co můžu ze sebe setřást. Pro mě jako věřícího Žida se to týká i Boha. K holocaustu došlo v srdci evropské civilizace a musíte se ptát, co se změnilo. Nejsem přesvědčený, že dnes žijeme podle nějakých vyšších standardů.

Proto si musíme připomínat takové příběhy? Protože jsme se stále nepoučili?

Ne. Pro mě je to důvod, proč věřit v Boha. Víru v člověka jsem už ztratil. Pokud by mi někdo řekl, že člověk se dnes chová lépe než před tisíci lety, vysmál bych se mu. Opravdový vývoj by měl být měřen podle toho, jak se chováme jeden k druhému. Ne podle vědy a technologií. Nejdůležitější je porozumění a péče o druhé.

Když mluvíte o povrchním světě, co si myslíte o Oscarech? Saulův syn je favorit mezi cizojazyčnými filmy a vy ho poslední dobou propagujete.

Občas si musím připomenout, proč to dělám. Proč trávím čas s lidmi, které víc zajímají jejich nové šaty než diskuse o umění či o démonech nacismu. Ale chápu, že to je součást tohoto byznysu a soustředím se na náš cíl. Tím je, aby náš film vidělo víc lidí, a tomu pomáhá každá cena. Není lepší reklama než být na Oscarech, na které se dívají miliony.

Autorka je spolupracovnicí redakce