Před koncertem muzikantů a kapel, které už decentně řečeno opravdu hodně pamatují, nelze občas odhadnout, v jaké formě a kondici se představí. Mnohdy pak letité sympatie k dotyčnému umělci dostanou poněkud na frak kvůli hlasové indispozici jako u předloňského koncertu Ozzyho Osbourna a znovuzrozených Black Sabbath či pro nemožnost způsobenou věkem se na pódiu pohybovat, jako u dnes již zesnulého Joea Cockera.
Případ Patti Smith to ale nebyl. Od prvních taktů písně Gloria, na kterou navázaly i všechny ostatní písně jednoho z nejvíce oceňovaných alb rockové scény, strhávala do rytmu jednoho návštěvníka za druhým. Od první chvíle si po každé písni vysloužila obrovský potlesk, jenž byl nejen vyjádřením nejen uznání, ale v řadě případů i prostého faktu, že posluchači charismatickou dámu z New Yorku prostě mají rádi. První část koncertu, při kterém původně třiačtyřicetiminutové studiové album natáhli na hodinu, tak skončila téměř stejně, jako začalo - téměř do extáze vyhnané pasáži se sborově zpívaným refrénem „Gloria“.
Stejné uznání si pak Patti Smith s dalšími dvěma původními členy kapely - Lennym Kayem a Jay Dee Daughertym - a baskytaristou a klávesákem Tonym Shanahanem vysloužila i za druhou polovinu koncertu. Ta se přeměnila v regulérní vzpomínkový večírek v čele s písněmi Velvet Underground plné výrazného zpěvu a kytarových až psychedelických pasáží jejích spoluhráčů.
To vše zakončeno kultovní My Generation od The Who, v jejímž rozdivočeném závěru hlavní aktérka přervala snad všechny struny na elektrické kytaře a chvílemi to vypadalo, že ji rozmlátí o pódium tak, jak to měl lídr The Who Pete Townshend v oblibě. Po sto minutách rockového vytržení tak bylo jasné, že středeční koncert Patti Smith se stal jednou z nejpovedenějších akcí letošní sezony.
