Gottwaldov? I Kléma byl nejdřív proti
Více než šest set let byl Zlín Zlínem. Aš už vládli v Čechách a na Moravě Lucemburkové či Jagellonci, aš drancovali kraj husité nebo tu panovali Habsburkové. Nic se nezměnilo ani s příchodem první republiky a dokonce i Němci za protektorátu sebrali ze jména města jen čárku nad „i.“ Až komunisté okradli Zlín o jeho prastarý název. Od roku 1949 neslo město dalších čtyřicet let jméno po prvním dělnickém prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Inspirace z Anglie Ke změně názvu města podněcoval při svém pobytu v Československu na konci čtyřicátých let generální tajemník Komunistické strany Velké Británie Harry Pollitt. Navštívil tehdy i Zlín a s českými soudruhy vedl mimo jiné i debatu o Bašovi, až došlo na hovor o Batanagaru, indickém městě, ve kterém Baša založil továrnu a jež po něm získalo jméno. Pollitt tehdy české spolustraníky pozlobil. „A co Zlín? Takové moderní průmyslové město by si přece zasloužilo přejmenovat. Mohlo by se jmenovat po nějakém komunistickém vůdci. Nevím sice, kdo by to měl být, ale myslím si, že na něco byste už přišli,“ popisoval Pollittovu řeč v časopise Moravskoslezský týden v roce 1969 Bohumil Kabourek. Komunističtí předáci už před návštěvou Pollitta zvažovali, co s typickým B, které ve městě připomínalo baťovskou minulost, jež jim nebyla příjemná. Uvažovalo se především o změně názvu národního podniku Baša. Že by svůj název změnil i Zlín, o tom promluvil Pollitt poprvé. Bolševici se obávali, že by přejmenování mohlo poškodit obchodní zájmy Československa ve světě, ale Pollitt je uklidnil: „I kolem nového můžete vytvořit pojem dobré práce.“ V září roku 1948 nabylo přejmenování jasnějších kontur. Do Prahy se ze Zlína vypravila sedmičlenná delegace, která oficiálně přednesla návrh na nový název a zdůraznila, jaký význam bude mít pro budování vzorového socialistického města. Už v létě, během prvního Filmového festivalu pracujících, se myšlenka rozšířila a lidé začali sbírat podpisy pro nový název - po prezidentu Gottwaldovi. Ten však překvapivě myšlenku nepřijal za svou. „Soudruzi, nechte to ještě, pomníky by se měly lidem stavět, až už nemohou nic zkazit,“ prohlašoval první dělnický prezident. Po naléhání delegace Gottwald rozhodl, aby konečné slovo o přejmenování řekl komunistický tajemník Rudolf Slánský, jehož nechal o pár let později po zinscenovaném procesu popravit. Slánský však nechtěl o změně názvu ani slyšet. Zdálo se mu to, stejně jako Gottwaldovi, ukvapené. Nakonec ho přesvědčily listy s desítkami tisíců podpisů, stejně jako prezidenta. „Slánský se dozvěděl, že se uvažuje o spojení obcí ve velký Zlín, totiž velké město s Gottwaldovým jménem. Zlíňané od toho nesporně očekávali i určité hospodářské výhody. Gottwaldov měl dokonce dostat primátorský status,“ psal Kabourek. Komunisté museli vyřešit ještě lingvistický problém. Bude se město jmenovat Gottwaldov, nebo Gottwaldovo? Rozhodl uznávaný lingvista František Trávníček. „Už jsem všelicos rozsoudcovával, ale při novém jménu městu dělám arbitra poprvé. Jedině správné v češtině je Gottwaldov,“ prohlásil tehdy respektovaný češtinář. Boj o Zlín Zlín se stal nakonec slavnostně 1. ledna 1949 na více než čtyřicet let Gottwaldovem. Přesto to tak nemuselo být. Na začátku roku 1968 se vynořily snahy o návrat názvu Zlín. „Píší prostí občané, zlínští rodáci z různých krajů republiky, dělník i universitní profesor. Drtivá většina žádá v dopisech navrácení původního českého názvu. Znovu se, jako před dvaceti lety, objevily podpisové archy,“ popsal atmosféru doby Kabourek. Boj o opětovné pojmenování města na Zlín nebyl lhostejný ani lidem z jiných měst. „Název Gottwaldov jsme vždy považovali za neopodstatněný, násilný a pro svůj německý zvuk pro naše Valašsko zcela nevhodný. Rodákům z Valašska a češtinářsky založeným lidem litrhal uši, a proto se také nevžil. Trapně působí slova folklór Gottwaldovska nebo Valašská koliba v Gottwaldově. Starý název Zlín má oprávnění celou svou historií a zvukem, kterého ve světě nabyl,“ stálo v dopise podepsaném obyvateli Slavičína. Invaze sovětských vojsk a husákovská normalizace udělala za snahami o přejmenování města tlustou čáru. I když místní stále používali označení Zlín a lidé z okolních obcí jezdili za prací i nákupy do Zlína, na oficiální přejmenování si počkali až do prosince roku 1989. Stejně jako v roce 1948 vyrazila do Prahy zlínská delegace, aby přesvědčila ministerské úředníky o rychlém přechodu k původnímu názvu. Narazila však na odpor. Podle byrokratů měl proces trvat několik měsíců. „Říkal jsem jim tehdy, aš se vzpamatují, že je jiná doba. Argumentovali jsme tím, že primárně nejde o přejmenování, ale o vrácení ukradeného názvu města,“ vzpomíná po letech jeden z vyjednavačů a člen Občanského fóra Albert Černý. Úředníci po několika hodinách rezignovali a navrácení názvu města nestálo už nic v cestě. O den později přijel do Zlína triumfálně Tomáš Baťa.
